6. srpen 2018

Začalo to velmi nenápadně, když zazvonil telefon na pracovním stole... Byl májový večer a na babické faře se sešli zástupci všech tří farností. Téma znělo: Je možné uspořádat setkání pro otce Bohumila u příležitosti jeho narozenin, aniž by se to dozvěděl? Každou ze tří farností (Babice, Spytihněv a Halenkovice) zastupoval jeden, za koordinátora byl ustanoven pan jáhen Pavel. Tak tedy vznikl organizační tým. Jak svou úlohu zvládl, musíte posoudit vy všichni, kteří jste přijali pozvání…

Důležitá byla volba místa, kde by se setkání mělo uskutečnit. Nakonec padla volba na Spytihněv, neboť leží uprostřed spravovaných farností, a tato volba, myslím, byla velmi dobrá. Doputovali sem nejen naši farníci, ale také hosté z Pohořelic, Napajedel, Lidečka, Zlína, nesmíme zapomenout na hudebníky dechové muziky Topolanka, kteří přišli otci Bohumilovi zahrát. Odkud jednotliví hosté přicházeli, bylo poznat podle stužek, které špendlily organizátorky u dveří. Každá farnost dostala jednu barvu, kterou má obec ve znaku. Babičtí proto byli označeni červenou stužkou, spytihněvští modrou a halenkovičtí žlutou. Ostatní hosté měli stužku bílou.

S ohledem na termín narozenin bylo zvoleno nejbližší nedělní odpoledne, tedy 8. červenec. Jenže člověk míní, Pán Bůh mění… a tak otce Bohumila posunul blíže centru arcidiecéze do Kroměříže. Po jeho sdělení, že odchází do Kroměříže, zaznívala opakovaně otázka, kdy se setkání uskuteční. Jak to sdělit, a přitom nic neříci? Asi nikdo z nás nechtěl být na místě jáhna Pavla, který se ujal této úlohy. Výsledek jeho mise byl následující: "S úlevou přijal otec Bohumil moje ujištění, že se snažíme připravit setkání tak, aby to bylo opravdu hlavně setkání (též lidí mezi sebou) a takříkajíc nízkonákladově. Zmínil jsem beze jmen, že v každé z našich obcí se o to stará jeden člověk. Na závěr jsem ho poučil, jak s Danielkou používáme vodu zapomněnku,
třeba před Vánocemi, když je potřeba nějaký dárek přece jen domluvit. A otec Bohumil ji okamžitě vyzkoušel."

A byl tu nový termín - 29. července 2018, potvrzený samotným otcem Bohumilem pro kterého vše ostatní překvapením zůstalo, a všem členům týmu spadl kámen ze srdce, otec přijde... Myslím, že v průběhu těch dvou měsíců organizační tým byl často téměř zaplaven různými informačními šumy a "zaručeně jistými zprávami".

Díky vstřícnosti spytihněvské farnosti byl sál včetně zázemí připraven přivítat o nedělním odpoledni všechny lidi dobré vůle, kteří chtěli otci Bohumilovi věnovat z hlediska moderní doby to nejcennější - svůj čas.

Každý člen týmu měl svůj úkol a poslání. Myslím, že velkou zásluhu má paní Kolaříková, která zajistila občerstvení, neboť objednat raut pro tak velký počet předpokládaných účastníků, aby se dostalo na každého a nepochybělo, je umění. Už jenom úvaha, kolik porcí řízků, kuřecích nožek, kil grilované krkovice a přiměřených porcí chleba je pro mnohé nepředstavitelná. Dle přihlášených se počítalo s 220 hosty a více...

Díky všem skvělým hospodyňkám ze všech farností se objevily na stole vynikající zákusky, koláče a slané pečivo. Zřejmě se nenašel nikdo, kdo zvládl všechny druhy ochutnat - a věřte, že jich bylo velmi mnoho.

Možná jste si také coby účastníci setkání položili otázku, odkud bylo víno, které děvčata nabízela. Víno věnovali vinaři z Babic a Kudlovic, kde se obnovila tradice vinohradů, vinných sklepů a výroby vína. Uvítací přípitek byl darem farnosti Babice.

Kdo navštívil prostor pod balkónem, nahlédl do "srdce slavnosti". Děvčata se zde na velmi malém prostoru dokázala směstnat, a zdá se až neuvěřitelné, kolik se jich tam pohybovalo. Vařila požadované kávy, rozlévala víno do pohárků, točila pivo, plnila džbány vodou, které nebylo nikdy dost, a hlavně se střídala u dřezu kde myla "hory nádobí" tj. hrníčků, talířů, příborů a skleniček při tom všem byla všechna usměvavá a ještě neustále doplňovala talíře novými dobrotami. Možná vás překvapilo, že děvčata měla ceduličku se jménem. Není lepší zavolat "Evičko", "Jani", než "mladá paní", nebo "vy v těch pruhovaných šatech, přinesete mi prosím vodu"?

Na barovém pultu kuchyňky byla připravena krabička, která přijímala příspěvky od všech příchozích, kteří se chtěli podílet na tomto setkání. Těch, co přišli a přispěli, nebylo málo...

Otec Jiří v nedělních ohláškách pozval všechny farníky na toto setkání od 14:00 hodin. Po druhé hodině se začal sál pomalu zaplňovat. O půl třetí přijel otec Bohumil. Jakožto duchovní všech tří farností byl dekorován při vstupu všemi barevnými stužkami. Když vstoupil do sálu, bylo na něm vidět radostné překvapení z tolika hostů. Jáhen Pavel jej přivítal a popřál k narozeninám originálním dárkem – ženským módním časopisem, který popisoval, že život začíná ve čtyřiceti. Otec Bohumil všechny na úvod pozdravil a také se hned podělil o zážitky v nové farnosti. Jistě to mnohým připomnělo, že když se člověk odněkud vrací domů, podělí se se svými o nové prožitky, což navodilo přímo domácí atmosféru.

Postupně přicházeli jednotliví hosté, aby popřáli a předali dárek. "Nejhlučnějším" hostem, kterého všichni slyšeli, byla Topolanka. Muzikanti přišli nejen zahrát, ale i poděkovat. Mezi těmi nenápadnými hosty byli spolubratři kněží a někteří starostové z farností, kde otec Bohumil působil či dlouhodobě zastupoval.

V dobré pohodě při povídání probíhalo celé nedělní odpoledne. Mimo Topolanky vystoupila i schola ze Spytihněvi, která zazpívala několik písní. Díky tomu, že návštěvníci setkání průběžně přicházeli a odcházeli. byla kapacita sálu včetně balkonu dostačující a nestalo se, že by děvčata zajišťující veškerý servis nestíhala. Každý pobyl, jak dlouho chtěl. Po šesté hodině se pomalu začali hosté vytrácet. Nebyla zaznamenána žádná rozmrzelost či nespokojenost, pouze stížnost na horko, ale to zase k červenci patří...

Nezbývá než poděkovat celému organizačnímu týmu, všem děvčatům, která se velmi pečlivě starala o všechny hosty a plnila jejich přání. Díky také Pavlínce, která všechny úkoly splnila, napekla zákusky, ale nemohla se zúčastnit. Díky také otci Bohumilovi, že celé nedělní odpoledne věnoval všem svým farníkům, se kterými prožil deset let společného života. Snad vzpomínkou na toto setkání bude "Návštěvní kniha", do níž mohl každý napsat svůj vzkaz, poděkování nebo jenom své jméno...

Závěrem bych použila větu, kterou mi sdělila jedna z účastnic setkání při svém odchodu:

"Bylo do fajn odpoledne. Jak bylo řečeno na úvod, lidé nedošli za panem farářem na oslavu narozenin, ale došli za otcem Bohumilem na přátelské posezení..."