13. říjen 2015

To nám to ale utíká... Člověk se párkrát otočí, rok se s rokem sejde a podzim je zase tu. Podzim, který já vždy miloval. Určitě to znáte…

Ráno už je chladno, ale v poledne si klidně odložíte a necháte se prohřát sluncem. Celý kraj vůkol voní plností. Opravdu voní, cítíte zrající jablka, hrušky, trnky, od sklepů se nese vůně burčáku. Vše je vyzrálé, plné chutí a vůní. Jarní mláďátka už odrostly, bohatou žeň si dopřává zvěř polní i domácí. Všeho je všude plno. Hospodáři spokojeně sklízí, co zaseli.

Listí v plné škále barev šustí s větrem po vlhkostí vonící zemi. Barvy krajiny ztrácí na ostrosti, měknou a jsou nakonec jen v teplém odstínu hnědi. Vše se zklidní a pomalu ztichne. Chce se říct, že se příroda obléká do pyžama, aby si pak několikrát zívla a uložila se na čas zimy k spánku. Nádherný to čas. Sbíráme všechno co se dá, (mnohdy i to, co nám nepatří), zavařujeme, nakládáme, sušíme, vaříme a pálíme. Je přece třeba se připravit, je třeba se zásobit. Lidé se odvěky  podvědomě chystají na čas zimního nedostatku, zimního spánku a mrazivého klidu přírody.

Jak hospodaříme my křesťané v tomto čase? Jednoduchá odpověď. Sklízíme jenom to, co jsme si zaseli a chybí nám to, co jsme opomenuli. Není nám však třeba nad tím lamentovat, ale je třeba i teď myslet na setbu. Kdo teď nezaseje, na jaře nesklidí. Kdo teď neprozřetelně usne, bude posléze překvapen a zaskočen. Kdo může a chce, ten má slova pochopí… Podzimem nic nekončí, jen v jiných kulisách je nám třeba jíti dál.