23. květen 2017

Milí bratři a sestry,

i dnes jsme se skrze úryvek evangelia ocitli na Poslední večeři a náš Pán, vědom si toho, že prožívá poslední pozemské hodiny se svými učedníky, sděluje to nejdůležitější, co jim, ale i nám, chce svěřit. V těchto 6 verších se pětkrát vyskytuje slovo „milovat“. Milovat Ježíše, to je střed křesťanství, naplnění přikázání: „Milujte Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou silou“ (Dt 6,5) Učedníci viděli, jak On miluje celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou silou: stal se jejich služebníkem a dává za ně život. On sám je věrný a miluje nás láskou věčnou (Jer 31,3; Žl 117) Naše láska k němu je odpovědí na jeho lásku k nám. Ten, kdo ho miluje, zachovává slovo milovaného, přebývá s ním, u něho, v něm; a tak ho vidí, žije z něho, a poznává ho. Zaměřme svou pozornost opět na některá jeho slova:

Ježíš říká: „Jestliže mě milujete“ – v předchozí, třinácté kapitole nám zanechal jako dědictví přikázání milovat se navzájem. Zde jde ještě dál a říká, abychom milovali jeho. Cílem lásky je vzájemnost, kterou se jeden stává jedno s druhým. Tím, že ho milujeme, stáváme se tím, kým je On. Křesťanství je především láska k Ježíši, která nás připodobňuje jemu, Synu, a dává nám jeho lásku k Otci a bratřím či sestrám.

„budete zachovávat má přikázání“ říká Pán – Láska není jen nějaký pocit. Zahrnuje celou osobu a dává jí nový způsob bytí, utváří její poznávání, chtění a jednání. Je to jednota rozumu, vůle a činnosti, která proměňuje milujícího v milovaného.

„zachovávat“ – znamená dívat se pozorně, střežit, uskutečňovat, provádět. Je možné zachovávat z povinnosti, otrocky, jak to dělá starší bratr v podobenství o marnotratném synu (srov. Lk 15,29), anebo z lásky, skutečně synovsky. Pro Ježíše je principem zachovávání láska srdce, které ví, že je milováno.

Ježíš mluví o „svých přikázáních“ čímž naráží na různá ustanovení Zákona, která přijímá jako nová. Žádné z nich nezruší, ale všechny naplňuje. Nazývá je „svými“, protože Písma a Mojžíš mluví o něm. A mluví o přikázáních v množném čísle, protože láska se projevuje v každé jednotlivé činnosti, a umožňuje rozlišit, tady a teď, která činnost je lepší.

„a já budu prosit Otce“ – Ježíš se svým odchodem stává prostředníkem (veleknězem) mezi námi a Bohem, otvírá nám přístup k němu a jeho darům.

„a dá vám jiného Přímluvce“ – zde je Duch Svatý nazýván Přímluvcem, ale ono řecké slovo znamená také těšitel, obhájce, pomocník. Utěšitel je ten, který je s námi a nabízí nám společenství. Je darován Otcem těm, kdo milují jeho Syna a zachovávají jeho přikázání.

„aby s vámi zůstal navždy.“ – Duch Svatý je tedy popsán jako věrný společník, on je „Bůh s námi“. Už nikdy nebudeme sami.

Dává nám „Ducha pravdy“ – Duch pravdy je opakem ducha lži, původce všeho zla. Duch pravdy je duch Syna, který řekl Tomášovi: „Já jsem cesta, pravda a život.“

„svět ho nemůže přijmout, protože ho nevidí a nezná“ – svět, který je pod tlakem lži, nemůže přijmout Ducha pravdy. Duch pravdy je viditelný v Ježíšovi, kterého svět za několik hodin pověsí na kříž. Učiní to ve své slepotě a nevědomosti. „odpusť jim, neboť nevědí, co činí“ (Lk 23,34)

„Vy ho znáte, neboť přebývá u vás, a bude ve vás“ – Duch pravdy u nás začal přebývat v Ježíši, v Synu, v něm jsme poznali lásku, jako má Bůh k nám (1 Jan 4, 16a). To je ten svrchovaný dar, který nám z kříže dává Syn: „naklonil hlavu a odevzdal Ducha“.(19,30) Láska silnější než smrt nekončí, ale naplňuje se v úplném darování sebe. Duch Svatý, láska, je ten, který nám dává nové srdce, odnímá nám srdce kamenné a dává srdce z masa, schopné milovat a přebývat na zemi. Je to pečeť nové smlouvy. Je to dar darů, Duch, který v nás volá „Abba“ Otče, a proměňuje nás v Syna; působí, že Syn je v nás a my v něm.

„nenechám vás sirotky, zase k vám přijdu“ – sirotek je člověk, který nemá otce ani matku, přítel nemá přítele, snoubenka nemá snoubence a naopak. Ježíšovo odcházení je ve skutečnosti jeho přicházením k nám, ba přímo jeho bytím s námi s jeho Duchem, který z nás činí Boží děti ve společenství s Otcem a Synem.

„ještě krátký čas a svět mě už neuvidí, ale vy mne zas uvidíte“ – svět, odmítající Ježíše, jej už neuvidí, ale učedníci jej uvidí novým způsobem skrze oslavené rány v rukou a v boku, které ukazují jeho lásku, pramen radosti a pokoje. Uvidí jej skrze tajemství Eucharistie.

„v onen den“ – onen den je ve Starém zákoně den, kdy přijde Pán, zjeví svou slávu a spasí člověka. Je to den vzkříšení, kdy se Zmrtvýchvstalý Ježíš ukáže učedníkům, kteří přijmou jeho Ducha. Je to definitivní den, kdy po skončení noci začíná světlo, které už nezapadne.

„poznáte, že já jsem ve svém Otci a vy ve mně jako já ve vás“ – milovaný přebývá v tom, kdo ho miluje. O velikonočním dnu učedníci poznají, že Ježíš je v Otci, který ho miluje a který ho vzkřísí; poznáme také, že jsme v Synu, protože On nás miloval a dal za nás svůj život; a konečně poznáme, že On je v nás, protože ho milujeme a zachováváme jeho slova. V ten den budeme mít poznání lásky, která je mezi Otcem a Synem.

„kdo má moje přikázání a zachovává je, ten mě miluje“ – „mít“ Ježíšova přikázání znamená osvojit si je a podle nich žít. Slyšet slovo a nezachovávat je, to je bezbožnost, kterou odsuzovali proroci. Je to pošetilost a zkáza, jak ukazuje podobenství o domu, který se zřítil.

„toho bude milovat můj Otec, i já ho budu milovat a dám se mu poznat“ – jen ten, kdo miluje, poznává lásku, kterou je milován. Bez lásky k Ježíši neexistuje poznání ani jeho, ani Otce, ani Ducha. „Kdo nemiluje, Boha nepoznal, protože Bůh je láska.“

Milí bratři a sestry, zkusme si na závěr položit si otázku: „Jak miluji Ježíše já?“ Lze to poznat podle toho, s jakým vnitřním postojem přicházím na „poslední večeři“ našich dnů – na mši sv., i podle toho, jak se snažím zachovávat jeho přikázání. Kéž se nám to daří stále lépe a lépe. Amen.