4. červen 2017

Milí bratři a sestry,

dnes jsme slyšeli třetí část Ježíšovy promluvy, která zazněla při poslední večeři, tzn. bezprostředně před jeho utrpením; tentokrát ovšem promlouvá před svými učedníky ke svému Otci. Je to nesmírně hluboký text, který tvoří celou 17. kapitolu evangelia sv. Jana, a slyšeli jsme z něj menší polovinu. Tento text bývá nazýván velekněžská modlitba, a je to něco jako otevřené okno do Ježíšova nejhlubšího nitra. Jako bychom se nacházeli přímo uvnitř diamantu velikého jako celý vesmír, nekonečného jako sám Bůh. Tato modlitba je něco jako Janova verze modlitby Otče náš. Pokusme se opět pohlédnout pod povrch alespoň některých slov této modlitby.

„Otče“ – tímto jménem Ježíš oslovuje Boha, on je nekonečně milovaný Syn, který nekonečně miluje Otce. Obrací se k němu před učedníky, přímo jim otvírá svůj vztah k němu; učedníci, a tedy i my, jsme přímo zapojeni do jeho rozhovoru s Otcem. Slovo Otče, hebrejsky Abba, doslova „tatínku“, vyjadřuje vztah opětované lásky, jistotu a sílu. V této modlitbě Ježíš oslovuje Otce šestkrát a očekává, že toto jméno rozkvete z našeho srdce v našich ústech. To bude sedmé oslovení, které z nás činí jeho děti.

„Přišla ta hodina“ – je to hodina oslavení Syna člověka, předem oznámená v Káně a Ježíšem plně přijatá, navzdory znepokojení, které s sebou nese. Je to totiž hodina, kdy semeno musí zemřít, aby přineslo bohaté ovoce.

„Oslav svého Syna“ – Syn prosí Otce o dar slávy. V Bibli „sláva“ neznamená věhlas, který má někdo u druhých. To by byla marnivost (marná sláva), která přichází a odchází podle toho, jak právě vane vítr. Sláva, kterou nám nikdo nevezme, je hodnota, kterou máme v Božích očích: máme cenu jako On, který je nekonečná láska k nám. U Jana je slávou krása dokonalé lásky, která se nám zjevuje a daruje na kříži. Slávou Syna je sláva samého Otce, kterého nikdy nikdo neviděl, a kterého nám Ježíš zjevuje.

„aby Syn oslavil tebe“ – cílem oslavení jednoho je oslavení druhého a naopak. Svou činností a především svým utrpením oslavuje Syn Otce, aby zjevil světu jeho lásku. Ježíš prosí Otce, aby ho skrze darování jeho života všichni poznali jako nekonečnou lásku. To je sláva Boha, který člověku umývá nohy. Boží slávou je spása člověka a celého stvoření: to je jeho krása, vzájemná láska mezi Otcem a Synem, která se v Ježíši sděluje každému člověku.

„dal jsi mu moc nade všemi lidmi, aby dal...“ – sloveso „dát“ vyjadřuje činnost vlastní lásce: kdo miluje, dává všechno, až nakonec daruje sebe sama. Synovou mocí nad celým stvořením je jeho láska. Je to moc toho, kdo se stává služebníkem, abychom také my mohli sloužit svým bratřím, a tak se milovat láskou, jakou on miluje nás.

„aby dal věčný život všem“ – věčný život není život, který přichází po smrti, zatímco ten nynější je pomíjivý a není věčný. „Věčný život“ je život sám, nejvlastnější život, který může být žit už v tomto čase a není ohrožován fyzickou smrtí. A jak se k němu dostat? „Kdo ve mne věří, má život věčný!“ říká nám Ježíš „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný.“

„věčný život pak je to, že poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista.“ – Pán Ježíš upřesňuje, že věčný život člověk nachází skrze poznání: poznání vytváří společenství, je to sjednocení s poznávaným. Ale klíčem k životu není poznání ledajaké, znamená poznat Boha jako Otce, a ten je přístupný skrze Syna. Nejedná se ovšem o pouhé intelektuální poznání, ale o životní zkušenost. Každý člověk může nekonečně žasnout a nevýslovně se radovat z poznání, že je milován Otcem stejnou láskou, jakou Otec miluje svého Syna. Ježíš nám chce dát účast na svém vztahu k Otci. Jako lidé žijeme podle toho, co známe. Kdo nezná Otce, nezná sebe, druhé a svět – sebe jako Otcova syna či dceru, druhé jako své bratry a sestry, a svět jako Otcův dar.

Výraz „jediný pravý Bůh“ označuje Boha v protikladu k četným a falešným modlám, které slibují život, ale nedávají ho. Jediným pravým Bohem je ten, kterého poznáváme skrze Syna. A nelze poznat Otce, pokud tu není Syn, který ho zjevuje.

„já jsem tě oslavil na zemi“ – Ježíš zjevil lidem Boží slávu, tj. krásu lásky mezi Otcem a Synem.

„dokončil jsem dílo, které jsi mi svěřil“ – Ježíš, který předtím pozvedl oči k nebi, se nyní obrací k zemi a hledí na dokonané dílo. Oslavil Otce, zjevil jeho lásku tím, že dal svým bratřím (lidem) život a svobodu, otevřel oči slepým. Jeho namáhavá práce brzy dospěje ke svému cíli, až na kříži odevzdá Ducha Svatého. Dílo Syna je dílem Otcovým, učinit z nás bratry, abychom byli syny.

„nyní oslav Ty mne u sebe, Otče“ – pozemský Ježíš je skrze kříž, zmrtvýchvstání a nanebevstoupení oslaven po Boží pravici

„slávou, kterou jsem měl u tebe, dříve než byl svět.“ – Ježíš jako Syn Boží byl ještě před stvořením světa předurčen k tomu, aby lidstvu dal poznat krásu Otcovy nekonečné lásky.

„Zjevil jsem tvé jméno lidem“ – Ježíš jako Syn svým životem a především utrpením dal lidem poznat kdo je Bůh a jaký je Bůh. Bůh, který se na Sinaji z hořícího keře představil jako „ten, který je“ je Ježíšem zjeven jako nekonečně milující Otec, „Abba - tatínek“, který lidem jako vrchol své lásky dává svého Syna. A Církev, spojená s Otcem a Synem pokračuje v tomto Ježíšově poslání. Také zjevuje, kdo je Bůh, a tím i kdo je člověk: Bůh je láska mezi Otcem a Synem, a člověk, stvořený k jeho obrazu, má žít stejnou láskou.

Milí přátelé, a to je to, co bychom si z dnešního Božího slova měli odnést. Aby se skrze Pána Ježíše také nám stále více otvíralo poznání Boha, a skrze nás aby k tomuto poznání mohli dospět i ti, mezi nimiž žijeme. Amen.