20. únor 2020

Pokud nám současný životní styl a doba vyzdvihující a přející sobectví, svévoli a závisti přináší nějakého nepřítele, pak jím dozajista bude i samota. Sociologové už označují samotu za jeden z největších problémů vyspělých a ekonomicky úspěšných zemí. Platí totiž jednoduchá přímá úměra, že čím větší bohatství, tím větší samota. Sociologové potřebují pro své závěry a zjištění terénní šetření a dotazníky. Pro mne jako rodiče stačí pohled na vlastní ratolesti. V předpubertálním věku se v žebříčku jejich hodnot, pro které jsou ochotny obětovat svůj volný čas, opovážlivě prodírají na přední místa počítačové hry, sociální sítě, videokanály a internetová diskuzní fóra zaplněná jejich vrstevníky. Rodičovské představy o trávení volného času se tak začínají pomalu a jistě rozcházet s realitou. I v rámci represivních výchovných opatření došlo k tiché změně nejtěžšího druhu trestu. Dříve oblíbený a osvědčený trest "zaracha", čili zakáz vycházení ven za kamarády, je v současnosti passé, ba dokonce je vítaným rodičovským trestem. Jako bych slyšel ty své dva trestance doma: "Co venku, aspoň budeme moci déle sedět u počítače...!" Začíná platit pohrůžka jiným "trestem smrti", a to vypnutím wifi. Znám případ rodiny, kde tatínek své pubescenty, jinak na nic nereagující, přiměje ke komunikaci především tím, že bez varování vypne wifi. S železnou pravidelností se pak do půl minuty otevírají dveře dětských pokojíků a oba mutující mladíci se vydávají hledat problém s připojením k internetu. Právě v této malé chvilce mají mladíci i rodiče možnost se vzájemně spatřit, vzájemně se vyslechnout a prohodit spolu alespoň pár slov...

Člověk se to snaží vše brát s nadhledem a úsměvem, ale... Naplno si musíme přiznat, že čas trávený ve virtuálním světě, je časem samoty. Každý víme nebo alespoň tušíme, jak je samota krutá a jak bolí. Děti o tom většinou ještě nemají ani páru. Coby dospělí poučeni životními zkušenostmi, bychom se proto neměli dětem vzdalovat a ztrácet jejich důvěru, lámat nad nimi hůl apod.. Naším posláním, ba přímo strategicky důležitým úkolem se zdá být to, trpělivě děti doprovázet životem. To znamená projít a prožít s nimi citlivě i období virtuální mánie a uvést je do reálného života. Do života, kde jsou skutečně milovány, mají své jedinečné rodiče, příbuzné, přátele a kamarády. Do života, kde se mohou setkat i s živou láskou a tím i s krásou nebeského království. Do života, kde na ně čeká náš Pán s otevřenou náručí.