19. únor 2023

Vzájemná přátelství nám pomáhají na naší životní cestě. Již klasikové říkali, že člověk si rodiče nevybírá, zato však má možnost si vybrat své přátele. Můžeme se potkat kdekoliv, v zaměstnání, při plnění svých povinností nebo na dovolené. Potom záleží na nás samotných, jak dlouho budou tato přátelství trvat. Stává se, že skrze přátelství rodičů můžeme sledovat i životní pouť jejich dětí…

Při pravidelném nákupu jsem potkala syna svých přátel a chvíli jsme si povídali, jak se nám daří. Mimo jiné jsem se dozvěděla, že byl jmenován soudcem u Okresního soudu ve Zlíně. Jelikož JUDr. Petr Coufalík Ph.D., je věřící člověk, požádala jsem o rozhovor.

Na začátek bych Vás požádala, abyste se krátce představil.

Je mi 33 let, pocházím z Pozlovic, kde bydlím doposud. Jsem ženatý, s manželkou Eliškou máme dva malé, zato ale velmi živé syny Tomáška a Damiánka. Jak bylo již zmíněno, jsem vystudovaný právník, v současnosti pracuji jako předseda senátu na Okresním soudě ve Zlíně na civilní agendě, která se zjednodušeně řečeno zaměřuje na spory mezi soukromými subjekty. Řešíme například spory z nezaplaceného jízdného v MHD, nesplacené úvěry, spory mezi sousedy, rozvody manželství či náhradu způsobené škody. Já mám navíc specializaci na pracovněprávní spory a na ochranu osobnosti. Ve volném čase se věnuji dětem, případně rád sportuji, jezdím na výlety či zahradničím, to vše samozřejmě v rozsahu, jak naši synci dovolí.

Jaké bylo Vaše dětství?

Vyrůstal jsem v křesťanské rodině. Rodiče nám předávali svou lásku a snažili se nás od malička vést k víře. Doma jsme se společně modlili, obzvláště si vzpomínám na modlitby u adventního věnce. Dědeček byl kostelníkem, a tak již v relativně útlém věku jsem společně se svými bratry začal ministrovat, což mě přirozeně také formovalo. Současně jsme s rodiči navštěvovali poutní místa, zejména jsme chodili na Provodov (Malenisko), jezdili na sv. Hostýn, Velehrad, sv. Kopeček u Olomouce či k sv. Antonínku u Blatnice. Když jsem byl malý, měli jsme doma menší hospodářství, konkrétně jsme měli jednu kravku, slepice, králíky a prasátka, takže jsme docela hodně času strávili prací na poli, což sice nebylo vždy příjemné, ale zpětně vnímám, že to svým způsobem formovalo náš charakter. Vždycky jsme však měli čas se věnovat i našim zálibám, kdy kromě ministrování jsme hrávali fotbal či podnikali jiné aktivity.

Jak jste se dostal k právu?

V mládí si všichni mysleli, že budu farářem. Je faktem, že jsem si jako malý na pana faráře hrál, dokonce jsem mezi ministranty jednou prohlásil, že budu papežem. Kluci si pak ze mě dělali srandu a říkali mi velekněz. Co se týče práva, k němu jsem dospěl tak nějak postupně. Jako malý jsem rád sledoval zprávy a zajímal se o veřejné dění. Maminka pracovala na obci, táta byl zastupitel a radní, současně advokát, mimochodem velmi oblíbený mezi lidmi, kdy k nám často chodil někdo pro radu. Jako dítě jsem ale vnímal i negativní stránku toho všeho, neboť někdy rodiče byli déle v práci, občas zazvonil telefon nedočkavých klientů i při nedělním obědě, což příjemné nebylo. Když jsem šel na gymnázium do Zlína, již jsem byl tak nějak předběžně rozhodnut, že se budu věnovat také právu, což se nezměnilo ani po střední škole, byť jsem tam vynikal zejména v přírodních vědách; ostatně náš fyzikář velmi těžce rozdýchával, že jsem se nerozhodl pro fyziku, ač jsem jezdil i na fyzikální olympiády. Po maturitě jsem nastoupil na Právnickou fakultu Masarykovy univerzity, kde jsem absolvoval nejprve magisterské a následně i doktorské studium.

Jak jste se dostal k soudnictví?

Cesta k „taláru“ byla vcelku trnitá. Již během mého studia na vysoké škole nás v rodině bolestně zasáhlo úmrtí tatínka na rakovinu. Tehdy maminka zůstala sama na výchovu 5 dospívajících dětí, žili jsme v určité nejistotě, jak to vše finančně zvládneme. Paradoxně asi i kvůli této události jsem skončil tam, kde jsem nyní, neboť jinak bych velmi pravděpodobně převzal po tatínkovi jeho advokátní praxi. Již během studia jsem absolvoval stáž na Ústavním soudu a v jedné rodinné advokátní kanceláři. Po magisterském studiu jsem dostal nabídku pracovat jako asistent na Nejvyšším soudě, čehož jsem využil. Odtud jsem se po čtyřech letech přesunul na pozici asistenta soudce do Zlína s vidinou možného jmenování soudcem. Po řadě peripetií, kdy jsem už zvažoval, že se budu živit něčím jiným či přejdu do advokacie, jsem vyloženě díky Boží pomoci nakonec tam, kde jsem.

Vyrostl jste ve věřící rodině, kde víra byla vždy na prvním místě. Hraje víra důležitou roli i ve Vašem pracovním životě, víra Vám v profesi pomáhá nebo Vás omezuje?

Víra hraje v mém životě významnou roli. Neberu ji jako tradici či povinnost, nýbrž jako vztah s Bohem, který nás miluje bezpodmínečnou láskou, zajímá se o naše starosti, chce nám být na blízku a mít s námi svůj osobní vztah. S manželkou jezdíme do společenství ve Valašských Kloboukách, kde se snažíme rovněž ve víře formovat a zažíváme živé společenství mladých lidí – našich vrstevníků, zač jsme nesmírně rádi.

Pokud jde o víru v rozhodování soudce, žijeme nyní naštěstí v demokratickém právním státě založeném na respektu k lidským právům, takže těch dilemat z pohledu víry není tolik. Samozřejmě, že ne všechny Boží principy se dají promítnout do činnosti soudce, například milosrdenství se promítá do soudních rozhodnutí jen velmi těžce, naopak k ideji spravedlnosti soudnictví směřuje. Osobně se snažím do svého jednání promítat některé křesťanské hodnoty, snažím se kupříkladu vést lidi v soudní síni ke smíru, tedy zasévat pokoj a klid do rozvrácených vztahů, k účastníkům se snažím přistupovat s pokorou a respektem a snažím se samozřejmě rozhodovat pokud možno spravedlivě.

Dokážete se oprostit při vynášení rozsudku od všech skutečnosti a rozhodnout spravedlivě?

V jednotlivých případech se snažím vzít do úvahy všechna relevantní kritéria a na jejich základě vydat správné rozhodnutí. Jako civilní soudce jsem mnohdy omezen procesní úpravou, zejména tzv. dispoziční a projednací zásadou, tedy laicky řečeno má rozhodnutí jsou do značné míry ovlivněna tím, co účastníci do řízení přinesou. Pokud například dlužník zaplatí dluh, avšak soud se o tom nedozví, pak může být bohužel dlužníkovi soudním rozhodnutím uložena povinnost, byť po právu neexistuje; je tudíž nutné brát se o svá práva a nespoléhat se na to, že to za mě někdo jiný udělá. Mimoto se snažím dostát principu nestrannosti a nezávislosti soudce, tedy oprostit se od vnějších vlivů. Doposud se mi to vcelku úspěšně dařilo a doufám, že tomu tak bude i nadále.

Soudíte tzv. civilní právo, přenášíte si zkušenosti z práce i do běžného života?

Nepochybně ano. Občas se i při běžných činnostech přistihnu, že myslím právnicky či jsem někdy obezřetnější, protože si díky jednotlivým kauzám dokážu lépe představit následky, které by mohly nastat. I z rozvodu manželství si lze vzít něco do života, třeba to, že o manželství je třeba neustále pečovat, jinak může začít snadno chřadnout a zbortí se, ani člověk neví jak lehce.

Jak by podle Vás měla fungovat spravedlnost?

Se spravedlností je to složité, neboť ani právníci se nemohou shodnout na tom, jak ji definovat, přesto máme v sobě pojem spravedlnosti hluboce zakořeněný. Inspirativní jsou citáty připisované římskému právníku Ulpianovi: „Spravedlnost je trvalá a pevná vůle udělovat každému, co mu patří.“, k čemuž jinde dodal: „Čestně žít, druhému neškodit a dát každému, co jeho jest.“ Uvedeným chci zdůraznit, že o spravedlnost by měl usilovat každý z nás, měl by se snažit nečinit druhým příkoří a respektovat i své sousedy. Když u tohoto začneme, povede se nám všem lépe a snad i spravedlnosti bude na světě více. Tedy vezměme vážně Ježíšova slova: „Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, tak jednejte vy s nimi.“

Děkujeme za milý rozhovor, mohli jsme alespoň krátce nahlédnout na bežný život soudce, který má stejné starosti jako my. Má však i pevnou oporu ve své víře a díky nejstaršímu užívanému testamentu, tedy desateru, který je mu vlastní, může s nadhledem vykonávat svůj úřad. Přejeme Vám, pane doktore, jak v osobním, tak pracovním životě ať Vás provází přízeň Nejvyššího.