5. červenec 2021

Otec Vojtěch Šíma v nedělním kázání mluvil o strachu a jeho protikladu o víře. Zdůraznil, že Bůh nás neochrání před starostmi, neštěstím a nemocemi, ale je v těchto situacích s námi. Je s námi ve všem, co prožíváme a naše modlitby nám pomáhají, toto období překonat. Modlíme se za uzdravení otce Tomáše a On nám po tuto dobu posílá mnohé své služebníky, abychom mohli být účastni slavení mše svaté. Jedním ze zastupujících kněží je P. Mgr. Radim Kuchař, školní kaplan ze Stojanova gymnazia na Velehradě.

Zeptali jsme se otce Radima:

Působíte na Stojanově gymnaziu na Velehradě, v čem vidíte odkaz pana arcibiskupa Stojana pro mladé lidi a dnešní nelehkou dobu?

Kdo trochu zná osobnost arcibiskupa Stojana, ví, že to byl muž velmi širokého záběru a pracovního nasazení. Jestli bych ale viděl konkrétní inspiraci z jeho života pro mladé lidi dneška, pak je to jeho angažovanost. Stojan se nebál vyhrnout rukávy a přiložit ruku k dílu. Mladí lidé dnes potřebují objevit hodnotu společného díla. Nikdo není sám opuštěným ostrovem. Žijeme ve vztazích. Jako jednu ze známek autenticity víry považuji schopnost komutitvornosti, tedy vytváření společenství. O to Stojan usiloval na různých úrovních církevního i společenského života.  

Velehradská basilika je místem posledního odpočinku pana kardinála Špidlíka, znalce a odborníka na spiritualitu východního křesťanství. Čím můžeme náš duchovní život obohatit z této spirituality?

Kardinál Špidlík ve svých teologických úvahách nejvíce rozvinul spiritualitu srdce. Je to protiklad přílišného rozumování západního člověka, který uvíznul v síti toho, co je zachytitelné jen rozumem. Biblické srdce je bytostným středem člověka, průnikem božského Ducha s duchem lidským. Analogicky je to ona Země zaslíbená, do které Bůh slibuje, že nás uvede. A my jsme skutečně na cestě do vlastního nitra, o které jeden velký politik 20. století prohlásil, že je to cesta nejdelší. Díky této spiritualitě můžeme znovu objevit hodnotu vnitřní modlitby, kontemplace, naslouchání namísto rozumování.

Někdy se mi zdá, že pouze reptáme a nic neděláme pro to, abychom měli dostatek kněží a duchovního povolání. Jak Vy vidíte budoucnost církve a duchovního života?

Nedostatek kněží můžeme vnímat také jako velké požehnání. Připomínám si vždy podivuhodný počátek víry korejského národa. V 18. století se do země začaly šířit katolické knihy včetně Písma svatého z Číny. Korejci zakládají první společenství, zvětšuje se počet těch, kteří uvěřili v Krista, přijímají Ducha Svatého. Na příchod prvních kněží museli Korejci čekat téměř 60 let. V té době už tam žilo několik tisíc křesťanů. Svátosti jsou sice privilegovaným nástrojem šíření Boží milosti, avšak Bůh má tisíce dalších způsobů. Možná nás nedostatek kněží povede k vytváření rodinných církví, kde se všichni sejdou nad Božím slovem a budou objevovat nový rozměr své víry, která v totalitě utrpěla tím, že byla zavírána za zdi kostela. Jestliže se náboženský život vytratí z kostelů proto, aby se nově objevil v rodinách, jedině dobře. Pak věřím, že nám Pán požehná i novými kněžími.

Když někam po prvé vstoupíme, něco nás zaujme, všimneme si něčeho, co místní nevidí... Bylo něco, co vás zaujalo i v naší farnosti?

Z těch nepočetných návštěv farnosti Halenkovice mě zaujal pohled na manželské páry. Znám obrázek z jiných farností, že muži stojí odděleně od žen. A je to škoda. Ve vaší farnosti jsem se zaradoval nad tím, že manželé sedí vedle sebe a tak prožívají bohoslužbu. To mi udělalo radost.

Jak prožíváte Dny lidí dobré vůle na Velehradě?

Je to pro mne čas služby, protože zpravidla služba zpovědníků je velmi vyhledávaná. Zároveň je příležitost setkat se s kněžími, kteří přijíždějí na Velehrad s poutníky. Vybavuje se mi jedna úsměvná historka, o kterou se rád s vámi podělím. Bylo to v roce 2013 a naše země slavila výročí 1150 let od příchodu Cyrila a Metoděje na Moravu. Pro velehradskou pouť se připravoval výjimečný program, kterého se měli účastnit vrcholní politici a špičky národa. Proto byla také zvýšená ostraha a mnozí policisté v civilu, vč. ostřelovačů, obsadili budovu gymnázia, aby monitorovali terén. Bylo chvíli přede mší a já byl v tu dobu ještě ve svém bytě, když někdo zaklepal. Otevírám dveře a za nimi jeden z ostřelovačů: "Neměl byste, prosím, nějaký dalekohled? Já si svůj zapomněl v autě...“.

Otče Radime děkujeme za Vaše odpovědi. Přejeme do dalších dní vše dobré, zdraví, dary Ducha svatého a ať Vás na každém kroku provází přízeň Nejvyššího