3. duben 2023

Katolická církev již od svých počátků doporučovala praxi zahalovat katolické symboly, protože právě toto tajemství posilovalo smysly a zvyšovalo touhu po zázraku Velikonoční neděle. V německy mluvících zemích téměř celý středověk a po většinu novověku existovala praxe, podle které se (již od 8. století) zahaloval v kostele oltář během celého postního období a s ním také všechny obrazy a symboly.

Zahalovací plátno na oltáři se nazývalo „Hungertuch“ a symbolizovalo hlad. Nejen hlad fyzický coby nedílnou součást půstu, ale také duchovní hlad. „Hungertuch“ se slavnostně z oltáře stáhl až při přednesu Pašiových her, když zazněla slova „chrámová opona se roztrhla na dvě části“. Úplně se závoje odstranily až během Velikonoční vigilie, při zpěvu Gloria.

Některé výklady poukazují také na skutečnost, že zakrytí svatých symbolů mělo věřícím naznačit, že pokud se zpovědí nesmíří s Bohem, oltář a svaté symboly jsou pro ně zakryty (eschatologické zdůraznění skutečnosti, že pokud by v takovém stavu zemřeli, do Ráje se nedostanou). Věřícím se doporučovalo, aby zahalovali katolické symboly během Postního období i ve svých domovech.

Na rozdíl od nás však naši předkové dokázali mnohem víc naslouchat z hloubi srdce. Nebyli tolik otroky vnějších zrakových vjemů jako jsme my. Krása půstu spočívá i ve zjištění, že se v něm osvobozují otupělé a přesycené smysly, vrací se jim radost z prosté jednoduchosti a prohloubí se vnímání Pravdy.

Kdo dokáže zavřít oči a zaměří svou pozornost na smysluplná slova, která znějí během slavení mše Svaté, na slova modlitby či na slova Písma svatého a odstraní včas to obrovské a vyčerpávající množství zrakových vjemů, většinou ucítí onu jemnou proměnu ve svém nitru. Změní se jeho vnímání, dokáže se lépe soustředit na Boží slova ve svém srdci a dokáže i hlouběji prožít jejich podstatu. Může se tak u něj vytvořit hlubší pocit očekávání velikonočního Tridua (Třídenní).

Zvyk zahalování křížů a obrazů má velký význam. Napomáhá soustředit se na základy Kristova díla vykoupení. Platí samozřejmě, že když se něco ukryje pod závoj, neznamená to, že závoj zde musí být navždy. Zakrytí má oslabit přesycení vjemy a člověk si má uvědomit, že závoj bude nakonec stažen, protože vše skryté nám bude jednou odhaleno.

Středověcí mystici rádi připomínali, že konečné Odhalení katolických symbolů před Velikonoční vigilií je jakousi připomínkou našeho života na Zemi. Církev je podle nich a také podle Katechismu katolické církve společenstvím svatých osob. Existuje ve třech stavech: Církev putující (bojující), Církev očišťující se (trpící), Církev oslavená (vítězná, blažená).

Všichni totiž – ať živí nebo již zesnulí – tvoří jedinou církev a jsou navzájem spojeni v Kristu. A podle stálé víry jejich vzájemné spojení se upevňuje spoluúčastí na duchovních dobrech. Svatý apoštol Pavel skutečnost osobního společenství s Kristem a v Kristu vyjádřil symbolicky jako tělo, kde Kristus je hlava a věřící jsou údy – buňky.

My, církev putující a bojující na tomto světě žijeme v „zahaleném světě“. Ještě nevidíme Boha v Jeho velkolepé slávě, jak ho vidí členové církve oslavené, ani neumíme procítit tak hluboko, co nám chybí, když nejsme v Božím náručí, tak jak to dokáže procítit církev trpící v Očistci.

Žijeme v zahaleném světě a až smrt tento závoj odstraní. Tak, jako spadne závoj ze svatých katolických symbolů při Kristově zmrtvýchvstání o Velikonoční neděli, tak nakonec i my - mnozí - prohlédneme v dokonalém poznání.

|