21. březen 2017

"Cesty Páně jsou nevyzpytatelné“, bylo úsloví mých přátel. A po mnoha letech jsem si tuto větu často opakovanou v mládí připomněla. Asi před rokem jsem procházela Prahou na pracovní cestě a úplně "náhodou“, aniž bychom to tušily, jsme se potkaly v Karmelitské se svou sousedkou z kostelní lavice.

Pravidelně se potkáváme, ale nikdy jsme si tak mnoho nepovídaly, jako u šálku kávy v jedné z mnoha pražských kaváren. A tak mi připadlo zcela přirozené, že jsem tuto mladou ženu požádala, zda bych nemohla její životní příběh přenést na stránky farnosti. Darka souhlasila a na moje otázky odpověděla.

Kdo jsme, jak jsme se dostali k víře?

Je mi 38 let, byla jsem pokřtěná ještě v minulém režimu, tajně, pouze za přítomnosti rodičů a kmotry. Moji rodiče sice pocházeli z věřících rodin, ale pod vlivem režimu se k víře nehlásili, ani doma v rodině, a ani veřejně ji nepraktikovali. Do kostela mě po letech přivedla babička z otcovy strany, která chodívala pravidelně každou neděli na mši svatou, a díky tomu jsem se začala o Bohu více dozvídat. Po politickém převratu v listopadu 1989 jsme začali všichni společně chodit do kostela a svoji víru více prožívat.

K prvnímu svatému přijímání jsem přistoupila až na druhém stupni základní školy, to již bylo po revoluci, kdy již nebylo potřeba svoji víru schovávat. Velkým zlomem, v oblasti mého duchovního růstu, pro mě pak byla církevní střední škola, kam jsem nastoupila. Měla jsem možnost se dál dovzdělat v oblasti křesťanské víry, poznat nauky jiných světových náboženství, prohloubit si svůj duchovní život ve společenství podobně smýšlejících mladých lidí, přistoupit ke svátosti biřmování.

Jak jsme se poznali s manželem?

S manželem se známe od dětství z kostela, kdy s maminkou, babičkou a mladšími bratry seděl v lavici přede mnou a nikdy bych nevěřila tomu, že jednou budeme rodina. Jak plynul čas, tak jsme se postupně více viděli a stýkali (na letních brigádách, nedělních mších svatých, společenství mladých, kteří byli biřmovaní). Josef byl vytrvalý, když jsem byla na přelomu tisíciletí celý rok v Anglii, s "železnou pravidelností“ každý týden mně od něho chodily dopisy, na základě kterých jsme se více poznávali. Dnes už to může připadat trošku staromódní, ale přístup k internetu nebo mobilní telefony tehdy nebyly až tak běžné. Po návratu z Anglie jsme spolu začali oficiálně chodit.

Jak jsme prožívali svůj vztah, plánování budoucnosti

Manžel byl můj první kluk, nikdy jsem s nikým nechodila. Zamilovaná to jsem byla do pár kluků, ale nikdy to nebylo z té druhé strany opětované nebo nedošlo k tomu, že bychom měli spolu nějaké rande.

Chození s Josefem bylo pro nás oba něco nového, vím, že i já jsem byla jeho první holka. Bylo to moc krásné – takové to bušení srdce, zpocené dlaně, oba jsme byli postaveni před novou situaci – objevování nových pocitů, sebe sama a navzájem.

Abych byla upřímná, tak nevím, jestli jsem byla hned od začátku zamilovaná, asi to přišlo postupně, jak jsme se poznávali, trávili jsme spolu více času. Oba jsme studovali, já jsem pak začala pracovat ve veřejném sektoru, studovala jsem dálkově, před Josefem byla ještě roční služba v armádě. Připravovali jsme se na společnou budoucnost, chodili jsme spolu 4 roky. Věděla jsem, že Josef je ten pravý, s kým chci být "dokud nás smrt nerozdělí“, že se postará i o budoucí rodinu. Domluvili jsme se na počtu dětí, ale byli jsme ochotní přijmout i jinou vůli našeho Pána. Pro oba z nás bylo samozřejmostí, že jsme sňatek uzavírali před Bohem.

Manželství

Společnou domácnost jsme s Josefem začali vést až po svatbě, zpočátku jsme byli trochu na staveništi, protože jsme rekonstruovali byt a postupně ho i zařizovali, ale časem se všechno ustálilo. Brzy nám Bůh požehnal a narodil se nám první syn, za dva roky další a za další dva roky nejmladší syn. Postupně jsme si zvykali na novou roli z partnerů na rodiče a stále se v tomto směru máme co učit.

V letošním roce jsme oslavili 12. výročí sňatku. V manželství jsem moc spokojená, pokud přijde nějaký problém nebo starost, tak vím, že na to nejsem sama, že kromě lidské pomoci můžu počítat i s tou Boží pomocí, a to je určitě super pocit. Jsem moc ráda, že mi Bůh poslal Josefa do života, a že tu cestu můžeme projít spolu.

Rodičovství

Myslím, že na tuto roli, se nejde předem připravit, je to prostě velká neznámá a tím, že je s námi Bůh, je to trošku jednodušší. Nejstarší syn se nám narodil celkem brzy po svatbě, takže jsme s Josefem nebyli ještě moc zvyklí na takový ten pohodlný a trošku i sobecký život, do kterého vpadne tvoreček, který si vyžaduje 24 hodinovou péči a je na vás totálně závislý.

Během dalších 4 let přišli na svět další kluci, takže na nějaké vlastní zájmy prostor nebyl. Už od malička kluků jsme byli hodně akční a zcestovalí a s dětmi jezdili k rodičům, příbuzným, ke známým, na výlety... Z těchto dob máme spoustu úsměvných historek a zážitků. Nejnáročnější pro mě z pohledu rodiče je dilema, jak moc mám vychovávat, vést, řídit a usměrňovat své potomky a nakolik jim mám ponechat volnou vůli a svobodu k jejich rozvoji. Byla třeba pro mě hodně náročná situace, kdy jsem nakonec jako rodič musela podlehnout tlaku okolí a vrstevníkům ve škole u nejstaršího syna, kdy byl v 11 letech poslední ze třídy, kdo ještě neměl mobilní telefon.

Bůh a prožívání víry v naší rodině

Samozřejmé pro nás bylo, že jsme kluky dali pokřtít a od malička s nimi chodíme do kostela. Nějak jsme se s Josefem o tom ani nebavili, připadalo nám to naprosto normální, že děti budeme vychovávat ve víře a směřovat k Bohu. Hodně nám to usnadňuje církevní základní škola, na kterou kluci chodí. Vzhledem k pracovním povinnostem a zájmové činnosti kluků je to hodně náročné najít nějakou společnou chvíli na rozhovory o víře, Bohu a jeho působení v životě.

Zavedli jsme si ale takový rituál, že se každý večer před spaním společně pomodlíme u svíčky, poděkujeme za všechno, co jsme ten den obdrželi, a co nám Bůh dopřál prožít a poprosíme za naše blízké a potřebné. Pokud nám ještě vyjde chvilka, tak si přečteme nějakou duchovní literaturu pro děti. Každou neděli chodíme na mši svatou, a pokud se společně sejdeme u jídla, tak se snažíme modlit před jídlem. Slavíme křesťanské svátky a alespoň jednou za rok navštívíme nějaké poutní místo.

Vážím si všech těchto okamžiků a jsem za ně všem, kdo přijímají ochotu se o ně podělit s jinými, velmi vděčná. Neboť nikdy nevíme, kdy třeba zažijeme obdobné okamžiky a díky zkušenosti jiných je můžeme snadněji vyřešit. Také se dozvíme, že nejsme jediní, kteří mají obdobné problémy, či zkušenosti. Obraťme se o pomoc ke sv. Zdislavě, která se bude přimlouvat za naše manželství i rodiny.

"Bože, tys učinil, že se paní Zdislava stala dokonalou křesťankou skutky lásky v manželském životě. Dej tedy, ať se všechny rodiny obnoví k tvé oslavě následováním jejího příkladu. Skrze Krista našeho Pána. Amen.“