5. května 2014

V sobotu 26. dubna 2014 se v Olešnici na Moravě sešly děti z celé Moravy na společné setkání misijních klubek, spolků dětí, které spoří na misie, a také se za misie modlí. Setkání se zúčastnil i národní ředitel Papežských misijních děl v České republice P. Jiří Šlégr. Přiblížil dětem svou loňskou návštěvu misií v jedné z nejchudších zemí Afriky, v Ugandě. Promítl krátké video o prožití Zeleného čtvrtku v semináři ST. PAUL’S NATIONAL MAJOR SEMINARY v Kinyamasika a prožití Velikonoc ve farnosti v diecézi Port Fortal. Na závěr otec Šlégr odsloužil mši svatou v krásném barevném africkém kněžském rouchu, které pro něho vyrobily řádové sestry v Zambii.

Celá sobota mi připadala jako příjemně strávený den. Teprve až v několika následujících dnech jsem pochopila pravou váhu slov v povídání otce Jiřího. Po víkendu jsem jako obvykle nastoupila do práce. A tady jsem najednou uviděla věci, které již dlouho byly součástí mého každodenního života, ale které jsem nyní viděla v novém světle!

Porovnávala jsem vedle sebe lidi, kteří téměř denně nadávají na nevyhovující jídelní lístek v závodní jídelně a chudé děti v Ugandě, které si ani nemohou vzít s sebou do školy svačinu. Víte, kolikrát denně chudí lidé v Ugandě jedí? Jedenkrát! A kdy? Prý mezi 16 a 17 hodinou odpoledne. To proto, aby se jim lépe večer spalo. Hladový člověk totiž špatně usíná.

Viděla jsem, jak malicherné jsou naše "starosti" spojené se školní docházkou našich dětí, a také děti v Ugandě, jejichž školní budova jsou jen hrubé kůly pod střechou. Právě do takové školy Papežská misijní díla pořizovala dětem lavice. Jeden misionář, který poprvé přišel do této školy, která byla tehdy ještě bez dostatečného počtu lavic, říkal, že děti seděly na prašné zemi a on viděl v obličeji každého z nich jen dva malé obloučky. Byla to oční víčka, která se díky mrkání dětí nezaprášila. Jinak prý děti byly celé od prachu. Jak nezdravé prostředí pro školní děti!

Také mi před očima kontrastovala nespokojenost se sortimentem zboží v našich obchodech s "aktovkami" dětí v Ugandě. Aktovku chudých dětí tvoří jen igelitový sáček a v něm sešit a jedna nevelká tužka. U těch movitějších jsou třeba tužky dvě. Vzpomněla jsem si, že otec Jiří popisoval, jak děti tyto své "aktovky" nosí. Prý si sešit a tužku zabalí do sáčku, zastrčí na zádech do trenýrek a překryjí tričkem nebo košilí, aby nezmokl.

Na druhé straně ale jsou i děti, jejichž rodiče je posílají do školy třeba jen dvakrát týdně, aby moc nepopsaly svůj sešit. Jiným třeba rodiče sešit rozřezaly v půlce, aby z jednoho sešitu udělali dva. Děti totiž mají podmínku, aby mohly chodit do misijní školy, že musí mít sešit, tužku a košili. Ani košile ovšem není jednoduchá záležitost pro všechny. V Ugandě je také hodně dětí sirotků. I o ně se starají sestry v misiích. Jak ubohé jsou naše každodenní starosti o cokoli!

Ale ani toto moje zjištění Pánovi ještě nestačilo. Dal mi poznat i řešení všech těchto problémů: "Pane, jak mocný lék nám nabízíš na všechny neduhy naší společnosti! Je to láska k bližnímu!" Vždyť my můžeme těmto lidem v chudých zemích alespoň trochu pomoci. Jak? Modlitbou, postem a almužnou. Náš Pán je tak dobrý, že žádný z těchto darů nenechá bez odměny. Za finanční dar na misie si můžeme pořídit například tričko, kalendář, růženec, svíčku, pexeso, pohledy nebo třeba jmenované DVD s videi z Velikonoc v Ugandě, nebo i jiná DVD z misií. Můžeme také přispět na kněžský seminář. Sami bohoslovci tady říkají, že seminář vychovává kněží pro celý svět. A to i přes to, že v Ugandě je nedostatek kněží – každý kněz má na starosti 5 až 7 tisíc věřících. U nás je to přibližně 500 až 1200 věřících. Můžeme se stát i sponzorem konkrétního bohoslovce, a pokud přispějeme částkou, která pokryje celý rok studia (15.000 Kč), obdržíme jméno a fotografii daného studenta a další informace. Můžeme dokonce i nechat odsloužit mši svatou v misiích na svůj úmysl. Pro tamní kněze je to často jediný příjem, protože nemají žádný plat. Navíc z tohoto příjmu pomáhají chudým. Další informace o misijních materiálech a o projektech a možnosti pomoci nám ráda poskytne kancelář Papežského misijního díla.

Pán ve své touze nás obdarovat za naši štědrost, jde ještě dál. I tito chudí lidé mohou totiž obdarovávat. Mohou nás obdarovat svou vírou. Otec Jiří popisoval, jak silně tito lidé prožívají každou mši svatou. Někteří věřící jdou i 3 hodiny pěšky, aby se mohli zúčastnit mše svaté. Na začátku i na konci každé mše svaté kněz místo pozdravu "Pán s Vámi" říká: "God Is Good!" To znamená "Bůh je dobrý!". A celý kostel mohutně odpoví: "All The Time!" Což znamená "Stále!" Při zpěvu "Svatý, svatý,…" stačí, že kněz se začne mírně pohybovat a rukama před sebou do rytmu a pro celý kostel je to impulz k tomu, aby se všichni roztančili. Otec Jiří viděl, jak jedna maminka prý samou radostí vyhazovala do vzduchu své asi roční dítě a chytala jej. Při každém proměňování lidé v kostele radostně tleskají. A vzájemné "Pokoj Tobě" neprobíhá jen pár chvil. Přece jen to chvíli trvá, než si podáte ruku téměř s celým kostelem.

Tak rozdělme se s chudými v Africe o svůj chléb, oni se s námi rozdělí o svou víru!
A vězme: God Is Good! All The Time!