3. dubna 2014

Když jsem začal studovat na vysoké škole, setkával jsem se čas od času s dvěma skupinami lidí. Někteří mí spolužáci se divili, jak s mými znalostmi přírodních věd můžu věřit v nějakého Boha; v církvi jsem zase narazil na údiv, jak můžu jako věřící člověk uznávat vědu, která přece stojí proti Bohu. Samotného mě nikdy nenapadlo, že by mezi vědou a vírou mohl existovat rozpor, který by nešel lehce vysvětlit, ale kvůli těmto debatám jsem se začal o jejich vztah více zajímat. Tak jsem se seznámil s Markem Orko Váchou, molekulárním biologem a zároveň knězem, jenž dokáže ve své spiritualitě vědu a víru úžasným způsobem propojit.

Přírodní vědy jako biologie, fyzika či chemie se snaží pochopit fungování světa kolem nás prostřednictvím věcí, které lze měřit – proto vědci zjišťují rozměry, váhu, rychlost, teplotu a další vlastnosti zkoumaných objektů. Všechny zjištěné skutečnosti se snaží vysvětlit nějakou vědeckou teorií a platnost této teorie potom ověřují nejrůznějšími experimenty. Věda si zakládá na tom, že každý experiment lze provést znovu a výsledky porovnat s experimentem původním. Teorie, která by v sobě zahrnovala působení Boha či existenci andělů, nemůže být prokázána žádným experimentem, neboť nevíme, zda se působení nadpozemské bytosti dostaví i příště. Proto věda ze svých teorií vylučuje veškeré duchovno a veškeré abstraktní pojmy jako dobro či lásku.

Náboženství přistupuje k poznání světa z jiné strany, můžeme ho přiřadit spíše k filozofii a dalším společenským vědám. Křesťanství předpokládá, že existuje Bůh, jenž stvořil tento svět a všechno své stvoření nekonečnou láskou miluje. Z tohoto bodu pak vychází celá křesťanská teologie, když člověka nabádá, jakým způsobem by svůj život měl prožít.

Náboženství nemluví přírodním vědám do jejich přísně experimentálního zkoumání světa, pouze formuluje přípustné etické hranice zkoumání. Přírodní vědy naopak ponechávají existenci Boha plně v kompetenci náboženství, neboť jejich experimenty na nic takového nestačí. Kde se tedy bere ten domnělý rozpor mezi vědou a vírou?

Z jedné strany jej vytváří lidé, kteří chápou bibli doslova, z druhé strany vědci, kteří se (podobně jako kdysi marxisté) pokoušejí překročit hranice vědy a formulovat "vědecký světový názor". Pokud přijmeme jejich logiku, ochudíme sami sebe. Již svatý Augustin říkal, že o Bohu se můžeme učit ze dvou knih – Bible a knihy stvoření. Příroda je totiž otevřenou knihou, nad jejímž fungováním můžeme rozjímat podobně jako nad úryvky z Písma.

Svatý František z Assisi již ve 13. století kázal, že všichni živočichové i rostliny jsou našimi bratry a sestrami – a moderní genetika a evoluční teorie nám o mnoho staletí později říkají vlastně totéž. Svět má svůj počátek a konec – tato křesťanská myšlenka se mezi světovými válkami zhmotnila ve vědeckém světě prostřednictvím teorie velkého třesku. Jejím autorem byl belgický kněz Georges Lemaître a zpočátku byl vysmíván pro přílišnou náboženskost své teorie; dnes paradoxně tuto teorii někteří lidé odmítají jako nekřesťanskou. Přítomnost nezištného chování (altruismu) v přírodě; zjištění Roberta Axelroda, že spolupráce se v dlouhodobém kontextu vyplácí; nesamozřejmost existence života na Zemi při pohledu do hlubin vesmíru...

Všechny tyto myšlenky stojí zato přijmout do svého duchovního života.