24. listopad 2014

Je to jedno z nejkrásnějších měst, jaké jsem kdy navštívila. Je to malebné a kouzelné městečko na úpatí hor v Umbrii. Kolem se vinou olivové háje a vinice. Zvlášť v odpoledních hodinách je toto místo krásně ozářené paprsky slunce, a zapadající sluneční kotouč činí toto město téměř pohádkovým místem.

Co se člověku vybaví při vyslovení jména tohoto města? Někteří vzpomenou sv. Františka a sv. Kláru a jiní usoudí, že by mohlo jít o nějaké bezvýznamné město, svým jménem by mohlo připomínat Itálii. Nevím co se vybaví při vyslovení tohoto místa těm, kteří v jeho zdech strávili alespoň chvíli.

Poutník, turista či náhodný cestující, který vstoupí do bran města je překvapen jeho středověkým rázem a tu, myslím by měl každý otevřít nejen oči dokořán, ale hlavně své srdce a nechat se ovanout tou pravou atmosférou. Většina příchozích vstoupí nejprve do chrámu svatého Františka, který byl postupně vybudován nad jeho hrobkou.

Myslím si, že František byl jednou z nejvýznamnějších postav západní církve a jeho život plně odráží prostinká krypta s ostatky velkého světce. Člověk nedokáže ani porušit ono úžasné ticho, které tu vládne. Usadí se do lavice, či poklekne a najednou pociťuje Františkovu přítomnost. Je to nádherný, těžko popsatelný pocit, ve kterém ztrácí člověk přehled o čase. A začíná také chápat, proč byla rakev s ostatky v 15. stol. zazděna a její místo nebylo označeno. Ano je to přítomnost Františkova, která dokáže změnit něco uvnitř člověka aniž to on sám tuší a tuto změnu může sám nějakým způsobem definovat.

Dalším místem, které poutník nemine je místo posledního odpočinku sv Kláry. Místo kde je vystavena rakev s ostatky i osobní věci této světice. Myslím, že v "Klářině přítomnosti" stanout před křížem, z něhož mluvil Kristus k Františkovi, i mnohý zaslechne ve skrytu hlas, jenž se snaží oslovit každého příchozího. Je pouze na každém, zda zaslechne tento hlas nebo zda pouze splní návštěvu poutního místa a odejde stejně nechápavě jako "onen mladík", který byl příliš bohatý a bylo mu líto jeho majetku.

Sluníčko se začíná pomalu naklánět a zvlášť na podzim, kdy se brzy šeří a ve městě se rozsvěcují lampy, vnímavý poutník pouze čeká, z které ulice se vyřine rozjásaná mládež se svým králem Francescem nebo se objeví nepatrný stín dvou tří bratří, kteří prochází městem a prosí o almužnu. Kolik času už uplynulo a přece se zde téměř nic nezměnilo, tak to alespoň připadá každému kdo sem zavítá. Kolik generací mladých zde hledalo smysl svého života a kolik poutníků zde našlo pokoj v srdci. Objeví se asi otázka našli, nebo byli obdarováni stejně jako František a Klára?

Ten kdo pouze hledá, odvětí patrně, že našli. Ten kdo věří ví, že dostane a František tuto víru nejen měl, ale on jí žil a předával všem, se kterými se setkával a setkává i dnes přes onu vzdálenost časů.

Než vstoupíte i Vy do tohoto města budete o něm vědět, že zde žil Francesco Bernardone, pozdější bratr František.

Až vstoupíte a projdete tímto městem s otevřeným srdcem, nejen naleznete ztracený pokoj, ale budete se dívat na svět také tak trochu jinak a to jako na velký dar, který byl člověku dán k jeho užitku a ne k tomu, aby člověk tento svět zničil svou sobeckostí a závistí.