17. září 2014

"Tak a máme doma školáka", může si říci spousta z nás v těchto dnech. Letní atmosféra je už ta tam a nezvykle brzké ranní vstávání je asi to první, co děti nyní překvapuje. Tíha školní brašny (aktovky) je naopak překvapením pro mě a proto ji tajně každé ráno odlehčuji vylitím podstatné části pro našeho školáka připraveného nápoje. Tajně proto, aby mne nikdo neviděl a nemusel jsem zejména své pečlivé manželce složitě vysvětlovat, proč nedbám na současné trendy. Žízní ve škole synek určitě nezhyne a nebude přece tahat přes litr vody na zádech pro náš dobrý pocit, odůvodňuji si tento svůj každodenní kulišácký počin.

Listuji krásnými novými učebnicemi a vzpomínám na ty ze svého dětství. Srovnání je "nemožné". Pak se rozesměji, když vzpomenu na to, jak se na zadní stranu učebnic uváděl její uživatel z té které třídy a stav dané učebnice na začátku a konci školního roku. To bylo počtení! Humor nebyl mnohým žákům opravdu cizí. Obzvlášť povedené a velmi přiléhavé hodnocení stavu jedné učebnice, kterou jsem kdysi obdržel bylo, že je "jako z ř..i vytažená". No snad taková jadrnost a pravdomluvnost autorovi oné věty vydržela až dodnes...

A co paní učitelka? Ta naše děti chválí pro jejich znalosti, šikovnost, nadšení a ochotu se učit, dokonce i pro poslušnost. Je z toho překvapena, ačkoliv má svěřeno 27 dětí, což je na dnešní poměry prý hodně. Učitelé už odvykli od tříd s nejméně třiceti žáky. Ale přece jenom, kdo by to do těch dnešních prcků řekl, že?

Člověk by nad vším "dnešním" stále lámal hůl a volal jen po starých dobrých časech. Ale pozor přátelé, každý má jen ty své vlastní staré dobré časy, objektivně vzato jsou totiž staré dobré časy pouze fikcí. Tak jako já vzpomínám na svá školní léta jako na staré dobré časy, budou tak činit i naše děti ve vztahu ke svému dětství. Dnešní děti a mládež určitě nejsou v jádru o nic horší než jsme byli my. Tak jim tolik nezazlívejme to, co jsme mnohdy sami dělali. Vždyť jsme nebyli přece jenom o moc lepší... Synova čerstvá historka o spolužákovi, který se ve školní družině zamknul se spolužačkou na záchodě a klíček pak spláchnul do záchodové mísy, mi připomněla mé nové tenisky, vhozené již skoro před třiceti lety mými "přejícími" spolužáky do totožného místa, bohatě zaplněného zlatavou lázní, tvořenou malými stranami snad všech žáků druhého stupně. Žáčka, zamčeného se spolužačkou na záchodě, vysvobodil k úlevě zoufalé družinářky přivolaný školník. Já své tenisky se slzami v očích vylovil z mísy rukama sám a po vyprání v nich nadělal ještě spoustu parády. Vidíte, konec dobrý, všechno dobré.

A vězte, že je jedno, jestli děti čtou "my máme maso, ó my se máme" nebo něco jiného, nového. Nejde přece o formu, ale o podstatu věci. Aby se děti prostě všechno potřebné naučily. Tak ať se jim to našim přičiněním, a také mně i vám všem daří. Učíme se totiž všichni a po celý život. Inu i klasik praví: "Sovy Minerviny vylétají vždy až za soumraku".