28. srpna 2014

Volal mi hodně dobrý kamarád, zda-li bych nechtěla s ním a jeho ženou strávit víkend v údolí Wachau. Tak jsem si řekla, proč ne. Ještě jsem tam nebyla a Zlín a jeho okolí mám dosti prozkoumané...

Poslední červencový víkend jsem nastoupila do auta a vydali jsme se jihozápadním směrem do Rakouska. Vždy, když překročíme pomyslnou hranici, mám pocit, že jsem se ocitla v jiném světě. Přijde mi, že se sice nemění vesnice a města tak rychle jako u nás, nejsou zde tolik značené objížďky a dýchá na mne pohoda a klid... Možná je to jenom sentimentální vzpomínání a také "můj přibývající věk".

Kolem půl desáté jsme zastavili v Kremsu. Je to páté největší město Dolního Rakouska a město na mne dýchlo svou starobylostí, která se snoubí se současností. Prošli jsme pěší zónou a naše procházka vedla přes pravidelný sobotní trh. Představte si, že to nebylo tržiště, které známe z našich měst, často také označované jako farmářský trh. Byl to opravdu trh, kde místní "statkáři" a pěstitelé přinesli svou úrodu. Na stolku byla hromada česneku, vedle zase hromádka fazolových lusků, rajčat, papriky, okurek, meruňky a broskve, ale žádné banány, pomeranče či citrony. Naproti prodávala mladá usměvavá statkářka meruňky, marmeládu z nich a také pálenky v pěkných lahvích označených vlastními etiketami. Mimo jednoho zahradníka, který byl specializován na kytice růží, zde bylo možno koupit nádherné mečíky nebo navázané kytice venkovských květů. Nikde u nás jsem neviděla tak obyčejné kytky, které dokáží vytvořit krásnou letní kytici. A co v nich bylo? Třapatky, cínie, floxy, zvonky, prostě to, co rostlo na zahrádkách našich babiček. Vystoupali jsme na návrší před piaristickým kostelem, odkud byl krásný pohled na město a také svahy údolí, které se vyznačují krásnými kamennými terasami, kde se pěstuje vinná réva. O tom, že město bylo střediskem tohoto kraje nás přesvědčilo i patnáct zpovědnic, které byly vyrovnány v jedné řadě u kostelní stěny pod kůrem.

Jelikož jsme byli v městě Kremsu, ke kterému patří kremžská hořčice, bylo proto zvlášť nutné tento produkt zakoupit a porovnat, zda-li je opravdu jemnější než ten, který je vyráběn u nás. Narazili jsme na jednu samoobsluhu, kde jsme koupili tuto pochutinu. Je pravda, že je jemnější, neboť při její výrobě se používá víno, kdežto u nás je při výrobě použit ocet.

Dále nás vedla cesta proti proudu Dunaje. Využili jsme malého odpočívadla a dlouhou chvíli pozorovali čilou vodní dopravu, těžké remorkéry, které se loudaly, neboť tíha nákladu byla určitě veliká. Po proudu se proháněla v motorových člunech říční policie, která sledovala dodržování pravidel. Viděli jsme i sportovní veslici nebo malé motorové čluny. Z velké výletní lodi na nás mávali cestující a my jim jejich pozdrav opětovali. Jenom jsem se na chvíli zamyslela, odkud ta loď asi pluje, zda z Melku do Kremsu? Nebo započala cestu již v Pasově, pokračuje dále do Vídně a přes Bratislavu končí svoji plavbu v Budapešti? A jak asi dlouho tato cesta trvá?

Putování podél Dunaje je velmi zajímavé, silnice se neustále točí podle toho, jak skalnaté kopce se přibližují k řece. Stráně těchto kopců jsou porostlé vinnou révou, pro kterou musel člověk po mnohé generace vytvářet terasové vinice, jenž jsou s pečlivostí udržovány do dnes. Přiznám se dobrovolně, na těchto vinicích bych určitě nedokázala pracovat, neboť jsou nekonečné, jako jsou nekonečné lesy u nás na Valašsku.

Proti proudu Dunaje nás dovedla silnice do Wei3enkirchenu. Je to městečko, jehož historie se začala psát již ve středověku. Leží na svahu hory, která se svažuje až k břehu velké řeky. Uličky jsou úzké a krkolomně stoupají po svahu nahoru, takže projede sotva auto, někdy je to o fous, aby se nezlomilo zpětné zrcátko. Byli jsme překvapeni, že místní zde využívají pro své cestování vozidla obdobná golfovým. Fascinovala mne důvěra obyvatel k příchozím! Na stoličce před domky byla krabice s meruňkovými marmeládami a pálenkou. Na papírku napsaná cena za sklenici marmelády a pálenky. Nejsem si jistá, zda-li by u nás zůstala prázdná krabice a na dně zůstala částka, která by zahrnovala cenu produktů, které byly někým zakoupeny... Až zde u přívozu jsme zjistili, jaké jsou tu perfektní služby pro cyklisty. Škoda, že jsme nechali svá kola doma. Třeba zase někdy příště se tu můžeme projíždět s větrem o závod.

Vraceli jsme se zpět do Kremsu a již z daleka jsme viděli klášter Göttweig. Je to starobylý klášter, který si v roce 1083 vybral jako své sídlo sv. Altmann. Od roku 1094 zde působí benediktíni, tedy více než 900 let. Cesta nás vedla do kopce na svahy hor. Stanuli jsme na terase kláštera, odkud je překrásný pohled jak na město Krems, tak na řeku, která plyne údolím mezi horami. Odsud z výšky, se řeka již nezdá být tak velká a tak dravá. Ve zdejší kavárně jsme si objednali kávu a místní specialitu meruňkový knedlík z tvarohového těsta, sypaný praženou strouhankou a politý máslem. Byl výborný a na cenu se ani raději neptejte. Já jsem se na chvíli vrátila do dětských let, kdy jsem trávila prázdniny u babičky. Je pravda, že u nás meruňky nerostou, protože jim nevyhovují podmínky, ale babička vařila také fantastické borůvkové knedlíky... Pod touto tíhou argumentů se mi vybavila reportáž pani Woodhamsové o meruňkách z údolí Wachau. Je zde speciální klima a meruňky odsud jsou nejlepší, proto se za ně platí ve Vídni více. A kdo naučil místní vařit tak vynikající knedlíky? To byly naše prababičky, které často sloužily ve Vídni a učily Vídeňanky vařit knedlíky. Je jen škoda, že už je mnohdy neumíme samy uvařit... Z mých vzpomínek mne probral mohutný hrom, jehož zvuk se ještě odrážel od kopců hor. Najednou se objevily mraky a přišla letní bouřka a vydatný liják. Z terasy jsme mohli pozorovat, jak je celé údolí zataženo těžkými tmavými mraky, ze kterých padají silné provazy deště... Bouřka se hnala krajem dál a než jsme dopili kávu, objevily se nesmělé sluneční paprsky. Prohlédli jsme si klášter i klášterní kostel zasvěcený P. Marii, v jehož kryptě je náhrobek sv. Altmanna. Krása bohaté barokní výzdoby se snoubila s barokní hudbou, neboť v době naší přítomnosti probíhala zkouška na večerní koncert. To vše zanechalo otisk krásy uvnitř každého vnímavého příchozího.

Tak to byl den, který jsem strávila společně se svými přáteli, uprostřed krajiny, kterou jsem objevila a bylo mi zde velmi hezky. Vzpomínky tohoto dne mi jistě pomohou zahnat chmury, které se občas objeví a přinesou teplo přátelství a prozáří temnotu chmur... A nejvíc jsem ocenila, že všechny kostely, kolem kterých jsme procházeli, byly otevřené. Někde byly hlavní dveře zavřené, ale když se otevřely, nebyly zde žádné zamčené mříže nebo skleněné dveře. Pouze presbyterium bylo ohraničeno s nápisem alarm. Snad i jednou v naší zemi "nenarazíme" na zamčené dveře.