23. července 2014

Prvni...druhý...třetí...čtvrtý..., odpočítáváme se namačkáni v našem ne zrovna nejnovějším autě, zlými jazyky přezdívaném "nákupní taška". Ať je jaké chce, hlavně že jede. Navíc jsem hrdý na to, že se mi povedlo do kufru naložit všechna zavazadla a pod nohy svých spolujezdců vměstnat jen tři zbylé igelitové tašky. Jsme všichni, máme všechno, takže vzhůru k jihu. Osádka je nadšena z nastávající dovolené. Já trnu zodpovědností nad tím, abychom zdárně dorazili na místo plánovaných letních radovánek.

V Břeclavě se děti poprvé ptají, kdy už tam budeme. V následujících několika hodinách to bude jejich nejčastější dotaz. Vysvětlovat jim, že nás k moři čeká cesta dlouhá stovky kilometrů je marné. Jejich představa o stovkách kilometrů nás občerství jako dobrá anekdota. Se stoupajícím sluncem na obzoru stoupá i teplota uvnitř auta. Klimatizaci známe jen z vyprávění a reklamy, takže se začínáme pomalu opékat. Kupodivu se děti přestaly ptát, kdy už tam budem. Z apatie všechny vytrhne až zátoka vyplněná blankytně modrým mořem.

Mám však pocit, že už jsem upečený natolik, že mi začínají vonět kolena. Co nejdříve se vrháme do chladivého moře. Děti si ověřují, jestli je to moře skutečně slané. Jsou spokojeny, když zjistí, že jsme jim nelhali. Brzy jsme okouzleni a žasnem nad tou nádherou co nás obklopuje. Drží nás to pak celé dny. Sledujeme jak jedno na druhém závisí, nic není zbytečné nebo bez významu. Vnímáme tu dokonalost a krásu všeho kolem. Člověku se z toho tají dech, když se vidí uprostřed toho všeho. Hned se vynoří spousta otázek, ale odpovědi na ně člověk nenachází.

Opojeni dílem Stvořitele, sbíráme kamínky na pláži, mušličky a snažíme se taky pochytat vše co se jen pohne. Podvědomě si chceme trochu té krásy a atmosféry vzít i domů...

Když nám dovolená končí, máme naloženo v kufrech i kamení. Bohatší o bronzově opálenou pokožku nejsme díky nadměrnému mazání se opalovacím mlékem s UV filtrem 50+, ale nekonečné šumící moře a oceán slunečních paprsků dokázaly přesto divy. Povznesly nás jak na těle tak na duchu, rozptýlily chmury a vyléčily neduhy. Stěží uvěřitelné a zcela náhodné setkání se známými daleko od domova nás upřímně rozesmálo a připomnělo ono pravdivé rčení, že svět je malý.

Tak jako má den svůj konec, když se slunce večer schová tu za les, tu za kopec, tu do mořských vln, tak i dny dovolené skončily. A jako se holub vrací do svého holubníku a racek ke svému hnízdu, i my zamířili k domovině. Obtěžkáni zážitky i zavazadly, s novými předsevzetími a plány, ujížděli jsme drahnou cestou zase zpět. To co šli dříve lidé pěšky týdny, my stihli za hodiny. Autem se linula směsice pachů pocházející dílem z igelitky plné zahnívajících mušlí a dílem z mých propocených sandálů, nálada osádky však byla stále na bodě 1A, jak by uvedl Haškův putimský pan vachmajstr. Doufal jsem, že děti při cestě zpátky rychle usnou, ale opak byl pravdou. Zatímco mně se klížily oči a obrážel jsem všechny benzinové stanice a tumloval se kávou, ti dva vzadu si měli pořád co říct a na co se dívat z okna. Bylo nám nakonec dáno šťastně se vrátit domů. Bohu za to díky.

Zasloužená dovolená skončila. Byla krásná, ostatně jako každá dovolená, ať už je strávená kdekoliv. Vždyť všude je plno krásy a obdivuhodností, jen otevřít oči a srdce. To pak cítíte, že na té dovolené nejste sami, že je tam vlastně i On, ve vší té nádheře přírody a dokonalosti života. Přeji všem zaslouženou a krásnou dovolenou...