19. prosinec 2018

S radostí a snad i patřičným usebráním očekáváme narození našeho Pána Ježíše Krista. Každý tak činí po svém a připadne mi poněkud pokrytecké zdvihat obočí, pokud dobu adventní někdo prožívá takříkajíc „nepatřičně“. Hodně se vždy hovoří o ztišení, zvolnění ve všedním shonu a pohledu do sebe sama. Ano určitě, je to potřebné a prospěšné. Potěším však náš dělný moravský (i český) lid. Dle mého rozhodně není špatně a vyloučeno, aby člověk i o adventu stál nohama na zemi. Není třeba si vyčítat, že mám na zřeteli i všední starosti a fyzicky pracuji sám na sobě, svém okolí a prostředí, do kterého právě narozeného Spasitele přijmeme. Pokud se čeká narození dítěte, tak se docela běžně domácnost obrací naruby. Vše se uklízí, pere, žehlí, připravujeme se na příchod nového člena rodiny.

Myslím, že adventní čas strávený činorodě má také svůj význam a své kouzlo. Připravujeme se nejenom duchovně na narození toužebně očekávaného Spasitele, ale i po praktické stránce. Jako bychom skutečně měli přijmout do své domácnosti novorozeně. A v tom je ta svérázná krása toho předvánočního domácího krámování, uklízení, praní záclon, svátečního zdobení, pečení cukroví a vůbec veškerého vyvařování, zdobení stromečků a nahánění kaprů ve vaně.

My narození Spasitele nejenom promýšlíme a promodlíme, ale my ho prožíváme celým svým lidstvím a bytím! Všechnu tu krásu a revoluci v našich obydlích přece děláme jak pro sebe, své blízké, tak i pro Něj. Aby byl ten velký den Jeho narození umocněn naší krásou vnitřní, ale i čistotou a krásou vnější. Proto se odedávna všechno strojí do svátečního a očekává tu velkou chvíli. Dokonce i obyvatelstvo chlévů (máte-li někdo ještě něco takového) obvykle dostává cosi výjimečného na přilepšenou. Ano, samozřejmě, vždyť i On se narodil ve chlévě. Nelze na chlév zapomenout... Všechno pak ztichne a čeká na ten úžasný moment, kdy se k nám skloní sám Bůh...

Uchvacující dokonalost Božího stvoření se ukazuje i v okolnostech narození Ježíše Krista coby Božího Syna, který přijal lidské tělo (považte, Boží Syn přijal to slabé, křehké a pomíjivé, bolestné lidské tělo!) skrze Pannu Marii a stal se člověkem (jak nás asi musí milovat, když jde do takového podniku!). Nenarodil se za zvuků fanfár do saténu a hedvábí, nesestoupil na zlatém oblaku za ohromujícího lomozu z nebe. Narodil se tak prostě jako málokdo. Snad ani v době jeho narození nepřicházely děti zcela běžně na svět v tak nuzných podmínkách. Přesto se ten hnojem a slámou vystlaný chlév stal katedrálou věčné a plné radosti. Dočkali jsme se! Narodil se nám Spasitel! Hosanna In Excelsis Deo! Ta radostná zvěst se překotně šíří do světa. Můžeme jen zírat jak! Prostí pastevci jsou první hlasatelé radostné zvěsti, která se žene jako lavina krajem. Jaká to musela být nosná informace, když se tak brzy donesla až k nejmocnějším do jejich paláců...

Co všechno ten okamžik Ježíšova narození změnil! Už nic nebylo jako dříve. Přichází události nám známé z knih Nového zákona. Po Ježíšově smrti (a zmrtvýchvstání) by se najednou mohlo zdát, že jeho „příběh“ končí. Hrstka Ježíšových učedníků se bojácně schází za zavřenými dveřmi. Ovšem Ježíš přece jen dává všemu tomu, co ve svém životě řekl a učinil (i povolání svých učedníků), jednou provždy smysl. Vylévá na své učedníky Ducha svatého, aby s nimi byl až do konce dnů tohoto světa. Od této chvíle už nelze víru v Krista vymýtit. Krev mučedníků prolévaná od té chvíle až po současnost dokazuje, že je víra stále živá.

Velikost či síla víry se neměří počty a zbožností věřících, ale hloubkou a pravdivostí žité víry každého jednotlivce. Tak jako se rodíme a umíráme sami, tak také zcela sami budeme jednou skládat účty svého života před Pánem, a to i kdybychom byli součástí sebevětší a sebesilnější církevní obce. Je to velká věc dávající poznat, že to největší a nevzácnější se ukrývá v každém z nás jednotlivě. Skutečnost, že nám Bůh dal život znamená, že máme účast na jeho stvořitelském díle. Je třeba jen obstát a naplnit to, co od nás očekává...