1. listopad 2023

Letošní podzim jsme opět zahájili pravidelná setkávání v rámci cyklu Povídání na faře. Na posledním Povídání 26. října jsme přivítali pana Otmara Olivu, akademického sochaře z Velehradu. Strávili jsme společný večer, kdy jsme měli možnost jednak poslouchat zajímavé povídání o životě a také jsme prostřednictvím fotodokumentace poznávali některá vytvořená díla včetně jejich jednotlivých etap i s jejich příběhem.

Mám za to, že mnohé z nás zaujalo zhotovení zvonu v Pasově pro Olomouckou katedrálu, který pan Oliva zdobil. Dozvěděli jsme se, že zdejší zvonařská dílna používá starobylé metody, například voskové reliéfy se lepily na zvon, který byl dokonale natřen sádlem. V této dílně lze roztavit až deset tun slitiny ke zhotovení zvonů, více jak celý den, se musí topit v peci dřevem, než se slitina roztaví natolik, že z ní mohou být odlévány jednotlivé zvony. Mnohé z nás překvapilo, že tón zvonu se tvoří v jeho „žebru“ a srdce zvonu musí být umístěno v nejsilnější části zvonu, jinak by se mohl zvon rozbít.

Hory jsou důležitou součástí života pana Olivy. Když poprvé v lednu 1990 navštívil svého tatínka ve Švýcarsku, podnikli několikadenní společný výstup do hor. Jeho láska k horám i kamarádům, kteří se nevrátili z výstupu do velehor je ztvárněna v mohyle kaple na chatě Švýcárna. Jsou zde pamětní desky horolezců, kteří se nevrátili domů ze svých výstupů, ti mají zde i svůj pomyslný hrob. Olivovy pamětní desky na kamarády horolezce jsou umístěny v Himalájích, nalezneme kříž na Gerlachovce, který byl původně umístěn v sedle Váhy 1992, na místě úmrtí horolezce. Jeho kříž na pomníčku nalezneme v Antarktidě na King George Island na památku ztracených Kamila Suchánka a Miroslava Stuchlíka.

Když se prvně setkal v Mariboru s místním biskupem ohledně provedení výzdoby kostela P. Marie Matky Církve v Mariboru, dostal otázku: „Jak chcete začít?“ K jeho odpovědi není třeba nic dodávat: „Když postavíte kříž, vznikne kolem něj posvátný prostor.“  Vedle Mariboru vytvořil oltář na Velehradě, podílel se výzdobách kostelů a kaplí  například v Čechách, na Moravě, v Itálii a Slovinsku. Byla to výzdoba kostela P. Marie Sněžné v Olomouci, kaple České koleje Nepomuceno v Římě, zhotovení oltáře na Svaté hoře u Příbrami, výzdoba katedrály Petrov v Brně, dále kostela Šmartno ve Slovinsku, kostela P. Marie Vítězné v Praze – Pražské Jezulátko, jezuitského kostela Nejsvětějšího srdce Ježíšova v Košicích, kaple svatého Františka v Krkonoších a kostela v San Miniato v Toskánsku.

Za svého pobytu v Římě, kde strávil deset let, se podílel na výzdobě kaple Redemptoris Mater ve Vatikánu. Tato kaple byla soukromou kaplí sv. Jana Pavla II. Přestože mnozí by považovali tuto práci za nejvýznamnější a stěžejní, pan Oliva to tak nevidí. Po téměř třech stoletích vytvořil v kapli po Berninim papežský trůn, který je ozdoben na pravé straně opěradla pro ruku velkomoravským křížem. Jeho vzpomínky na pobyt ve věčném městě doprovázely také vzpomínky na pana kardinála Tomáše Špidlíka.

Mám za to, že to byl večer, který dokázal nám obyčejným „smrtelníkům“ přiblížit zrození krásných a naprosto jedinečných artefaktů, které odráží život kolem nás, život přinášející jak vážné, tak i veselé příběhy. Poznali jsme, že práce akademického sochaře pana Olivy není snadná a jednoduchá, neboť vytvořit návrh, tj. skici, vymodelovat artefakty z vosku, následně odlít a doufat, že vše bude tak, jak má být. Potom nastává ten okamžik proměny této odlité a také nevzhledné věci v krásu, nad kterou dokážeme tajit dech. Jak jsem zaznamenala, pan Otmar Oliva dokáže vnést baroko do našeho moderního světa.