17. červenec 2022

Téma k dnešním postřehům přišlo skrze SMS od jedné čtenářky webových stránek: „Vtip do letního vydání: Ptá se kněz při zpovědi: „Piješ?“ „A máš něco?“ odpovídá hříšník.“ Nejprve jsem si řekla, že čtenářka se mohla zamyslet a poslat více, než vtip do letního vydání… Ale posléze se objevila myšlenka, …nebylo by dobré prolistovat útlou knížečku pana profesora Petra Piťhy - Zpověď, svátost smíření a vybrat několik myšlenek, které by nám pomohly zamyslet se nad naší vlastní zpovědí…

Bolest nad svátostí smíření

Zpovědníka, když pomineme tělesná muka zpovídání, měla by naplňovat úžasná radost. Zjišťuje totiž, že žijeme takřka v ráji a pohybujeme se mezi světci. Vždyť naprostá většina lidí se dopouští jen toho, že jsou při modlitbách roztržití, občas přijdou pozdě na mši svatou nebo ji zanedbávají vůbec, a málo se modlí, což je rmoutí. Než přejdeme k dalším hříšníkům, poznamenejme, že hřích roztržitostí při modlitbě je věc velmi zvláštní. Protože je hřích vědomé a chtěné překročení zákona Božího, musí tito lidé k modlitbě přistoupit s jasným rozhodnutím, že budou roztržití. To se mi zdá divné a hlavně nevím, jak člověk vědomě a záměrně roztržitosti docílí.

Občas se objeví i kajícník, který poctivě převedl zpověď na byrokratickou záležitost. Vyplní formulář zpovědního zrcadla a podá žádost o prodloužení pasu do Ráje. Jindy přijde mladý intelektuál, který knězi nikdy dost vzdělanému, aby pochopil úžasnost jeho polovzdělanosti, předvede důmyslnou sebepsychoanalýzu. Vysvětlí mu, že všechny jeho hříchy jsou jedinou možnou cestou, jak konat dobro, a žádají, aby to kněz schválil. Konečně jsou i takoví, kdo přinesou zprávu o tom, jaké mají problémy a mluví o tom, že kolikrát je tam (rozuměj v jejich nitru) nějaká nectnost. Ta jednoduše je a sama od sebe působí druhým nesnáze. Já nejsem zlý, akorát je tam hněv, nejsem drzý, mám jen problémy v hovoru s rodiči. Nebylo by lépe nazývat takovou ubohost spíše svátostí posměchu či svátostí urážky Boží? Co jsme to udělali z křesťanství? Ti, kdo zredukovali křesťanství na chození do kostela a nepřijali je jako všeprostupující životní způsob, kdo rozdělili svůj život na malý kousek věnovaný bezobsažným rituálům a floskulím a velký zbytek, v němž se chovají, jako by Boha nebylo, udělali by věru lépe, kdyby svého křesťanství nechali, neboť jsou jen a jen nositeli pohoršení.

Zvedněme tedy hlavu a hleďme, odkud by mohla přijít záchrana. Brzo ji uvidíme. Je v milosrdenství Boha, který s nekončící trpělivostí čeká na naše opravdové vyznání vin a touží nás k sobě přivinout. Učiňme ten krok, přiznejme, že se zpovědí neumíme zacházet a učme se tomu.

Drama zpovědi

Slovo zpověď chápané jako vyznání vin nás upozorňuje, že jdeme k soudnímu jednání, že jsme z něčeho obvinění, že obvinění jsou vážná a soudce je spravedlivý. Musíme připustit, že můžeme být také odsouzeni. Občas je kněz povinen rozhřešení odmítnout.

Zpověď, svátost pokání, je velkým dramatem pro každého, kdo se k ní odhodlá a přijde k ní.

Hlavní postavy naší zpovědi

Prvou a hlavní postavou je Bůh. Bůh je nepochopitelný, vždy větší, vždy ještě jiný. Bůh je stvořitel. Je to zároveň stařec nepředstavitelné moci, neboť to vše vykonal jen pokynem své vůle. Jediné, co ho na našem vyznání může zajímat, je, jak jsme pokročili ve svém sebepoznání. Snad si říká: Hleďme, na co už přišlo to dítě. Je všudepřítomný. Má povahu nekonečného prostoru a vanutí, které prostupuje vším, opět tedy i námi. Co nám tak často uniká – jeho přítomnost. Naštěstí má Bůh ještě jinou tvář, tvář Spasitelovu. Ještě více než ta jeho jistě pravá lidská tvář plná dobroty a chápající lásky uklidňuje nás postava jeho panenské matky.

Centrální postavou svátosti smíření je kajícník, v mém případě jsem to já sám. Kdo však je to ten Já? Jasné a samozřejmé, ale zároveň udivující je, že já stojím proti všemu ostatnímu světu jako tělo. Jsem přesně vymezen hranicí dotyku. Právě tak jako jsem tělem, jsem také duchem. Moje nejvlastnější, nejvnitřnější já je oním bodem, kde jsou svázány tělo a duch. Toto místo je vše organizujícím a vše spojujícím centrem mne samého. V něm leží všechno a na něm všechno závisí. To je má nesmrtelná duše. Jestliže se chci opravdu vědomě postavit před svého Tvůrce, musím se soustředit do tohoto bodu, neboť jen to jsem vskutku já.

Každý z nás má na starosti nějakou část stvoření a je za ni odpovědný. Právě tuto kompetenci si musíme dobře ujasnit. Jen v jejich hranicích totiž můžeme jednat správně nebo hřešit. Člověk je také charakterizován svým životním příběhem, protože před Boha předstupujeme jako částečka celku stvoření. Nepatrná a přitom tak významná, že se jí bude Bůh zabývat. K postavám naší zpovědi patří také ti naši bližní, kterým jsme ublížili. Jsou důležití proto, že to jsou svědkové na Božím soudu.

Při svátosti smíření je zapotřebí, abychom zachovali cudnou intimitu rozhovoru s Bohem, ale v žádném případě si nesmíme myslit, že jde o soukromou záležitost.

Kněz zpovědník - proč tu je ten člověk? Je zde jako zástupce Krista a tím Boha, kterého urážíme každým hříchem. To, že se my, konkrétní lidé, zpovídáme konkrétnímu člověku, nás může a má ochránit před neosobním, subjektivním a nakonec neskutečným náboženským pocitem. Umožňuje nám, to, abychom se vyznávali vpravdě a vskutku. Kněz je tu zcela oprávněně také proto, že každým svým hříchem poškozujeme církev, jejímž jsme nemocným údem a on je zástupcem církve. Konečně i zástupcem celého množství lidí, které neznáme, nemůžeme je vyhledat a omluvit se jim můžeme jen prostřednictvím Krista a toho zastupuje zpovědník.

Je svědkem našeho rozhovoru s Bohem, jeho úkolem je, aby nám v rozhovoru pomohl. I když má propůjčenou soudcovskou moc, stojí vedle nás také jako bratr a spoluhříšník, který nám dodává odvahy promluvit před oním nesmírným Bohem, který vyvolává v člověku paniku, i když je plný lásky a odmýšlí myšlenky pokoje, nikoli trápení. Zpovídat není žádný med. Na kněze se ve zpovědnici hrnou proudy ohavností, které snáší jako zástupce Kristův. Zároveň však stojí, sám jako hříšný člověk, vedle kajícníka a spolu s ním prosí o Boží smilování. Musí být zcela přítomen, ale nesmí překážet při intimitě setkání duše a pána. Je to náročné a vyčerpávající.

Kněz, pokud se s ním známe, je rovněž ztělesněním odpouštění, přestože ví, a přesto s námi jedná. Odpustit znamená velmi dobře vědět o chybách a činech, a přesto druhého přijmout a dále s ním spolupracovat a žít.

Naši zpověď stejně jako náš hřích nelze vyjmout z širokého děje života vesmíru. Jsme jeho částí. Drama stvoření začíná všemocným Božím slovem: Budiž! Na tento pokyn vznikl čas i prostor, všechno živé i neživé. Bůh neměl nic, z čeho by to všechno udělal. Dal štědře ze svého života svému stvoření. Darování je vždycky aktem lásky. Bůh stvořil svět z lásky. Měli bychom spíše říct, že ho stvořil svou láskou. Stvořil ho také pro lásku. Stvoření jako Boží dílo a takřka Jeho dítě mělo žít jako On sám, rozdávat se, předávat v lásce životní sílu.

Nestalo se tak, protože se hned první člověk dopustil sebezáhubné chyby. Překročil varovný a ochranný Boží příkaz. Člověk se otrávil, vstoupil do něho hřích, zlo a smrt. Hřích má charakter plísně, která prostupuje celým organismem. Hřích je chybné rozhodnutí na rozcestí, je to volba špatného směru.

Jed hříchu se vtiskl do celého stvoření a z jediného bodu se začalo rozvíjet mnohotvárně ničivé zlo. Přišla tedy smrt a smrt je přerušení života. Musilo tedy dojít k tomu, že byl přerušen onen proud lásky, která život nese a dává. Byl přerušen uvnitř stvoření. Vznikl bod, v němž se dech života zastavil. Tento bod sice život a lásku přijímal, ale nepodával je dál.

Dech Boží je silnější, dobro stvoření je primární a má sílu života. Zlo parazituje a samo o sobě sílu života nemá. Bůh své dílo chrání a nepřipustí, aby zaniklo. Jestliže ho však chrání, střetne se nutně s každým, kdo ho poškozuje a ničí. Cesta ke zpovědi je cestou k Božímu soudu. Víme sice, jak nesmírně je Bůh milosrdný, víme, že miluje, co stvořil, a přeje si život, ale nemůžeme vyloučit, že před námi skryje svou tvář a uslyšíme slova: Pryč ode mne zlořečení (Mt 25,41). Tak zní odsudek k trvající smrti. Kdo zemře v hříchu, nemá se ani nač odvolat ani nemá nic, co by mohl Bohu nabídnout. Zpověď je těžký okamžik přiznání a touhy. Tím těžší, že při něm nelze lhát, neboť ten, k němuž přicházíme, ví všechno a může cokoli.

Co bychom ovšem měli občas udělat, je podívat se, kam vede zatvrzele hříšný život. Opravdu směřuje k peklu a víme dobře, co říkáme, když občas o něčem bolestném a nesmyslně zlém na životní pouti řekneme: To je peklo. Je možné dojít do nekončících útrap. U brány pekla je práh, který se jmenuje lítost. Kdo ji ani tam nepocítí, vstoupí do oblasti bez lítosti.

Lítost je nutnou součástí svátosti smíření. Podstatou lítosti je jednoznačné sebeodsouzení, které v nás vyvolá pocit zděšení nad tím, že jsme Krista zranili a Boha Otce uráželi, že jsme vědomě a svévolně opustili Boží Království a stali se vyhnanci. Obracíme se k tomu, kdo je jediný pravý soudce, vyšší instance, která může lidsky pronesený rozsudek, i kdyby byl zcela správný, zrušit a dát nám milost.

Představa pekla není strašák pro přecitlivělé děti a pověrčivé baby. Je to výzva ke smíření, dokud je čas. Bůh miluje úplně a bez výhrad. Nedává proto nic méně, než co sám je. Dát kousek z nekonečna lásky nedává dobrý smysl. Bůh dal svému stvoření lásku celou. O tu se lidé připravili svým sobectvím. Ale nemohli zamezit Boží vůli, která povolala člověka k důstojnosti nekonečného života. V čase velké tísně objeví se sám Boží Syn, který je zjevením Boží vůle, je vtěleným Slovem, tím Slovem, kterým Bůh vše stvořil. V něm je dokončen vývoj člověka, v němž vyvrcholil veškerý vývoj stvoření. Je to člověk k plnému obrazu Božímu: Kristus je Bůh a Pán.

Rozhřešení, kterým nám Bůh vzkazuje své odpuštění, má sílu uzdravení a spíše znovustvoření. Jsme očištěni od mrtvých částí svého života, jsme zbavení chorobného stavu a pozváni zpět do plného života.

Jediné pravé pokání je odhodlání změnit svůj život a vydat se jiným směrem, přijímat lásku a podávat ji dál, vstoupit do jediného celku stvořitelova díla a plnit jeho vůli. Přijmout jednotu a službu druhým o nichž Kristus mluvil při poslední večeři. Tam, ve večeřadle začíná konec druhého dějství, doba nezadržitelného vzestupu zla, který vrcholí při Kristově smrti. Jeho zmrtvýchvstání je počátkem dalšího dějství, které vyústí v nekonečné radosti jednoty milujících. Není důstojnější postavy než kajícník, omilostněný hříšník, který celý zbytek svého života věnuje dobru, aby se Boží láska, kterou jako záchranu dostal, rozproudila a nesla zdraví a život vždy dál a dál.

Máme-li pochopit, čím je naše zpověď, musíme ji uvidět jako nepatrnou příhodu tohoto velkého dramatu. Nepatrnou z hlediska celku vesmíru a lidstva, ale pro nás samé shrnující celý děj do rámce našeho života.