Postřehy odjinud - konec léta
22. září 2021
Opět děti začaly chodit do školy, několik dní zpět odletěly vlaštovky, které každým rokem přilétávají, aby nám oznámily, že zima už skončila. Opět se začíná den zkracovat a čekají nás dlouhé večery. Tedy to je asi ten nejlepší čas, abychom se rozloučili s letošními letními setkáními u Postřehů odjinud. Zda Vás oslovily, či nikoliv nevím, možná daly odpověď na Vaše otázky…
Přemýšlela jsem, jak se rozloučit a nalezla jsem při letním uklízení šuplíků dopis otce Karla o Boží pomoci v jeho kněžské službě. Jsou to svědectví stará téměř dvacet let...
„Ještě bych chtěl zmínit pro mne docela veselý poznatek. Když jsem začal nyní po dvou letech jezdit opět do vedlejší farnosti, potěšilo mne, že některé věci fungují, i když se zdálo, že to nebude nikdo chtít dělat. Dělají to ovšem jiní lidé, než od kterých bych to očekával. Byl tam i takový problém, nebyl nikdo, kdy by hrál ve schole na kytaru. To se podařilo vyřešit ještě před mým odchodem. Nyní mne za to vedoucí scholy pochválila, že jsem měl dobrý tip. Jenže já za to vlastně nemohu. Mne se tehdy zeptala mladá maminka, které jsem křtil dítě, proč se tam nezpívají písničky s kytarou, jak to poznala, když krátce navštěvovala setkání Apoštolské církve. Ony se zpívaly, ale ne každou neděli a ona chodila dost málo do kostela. Tak jsem ji to vysvětlil a řekl jsem jí, že bohužel není kytarista. Tehdy vytáhla kytaru a že to není problém. Moje role tedy byla pouze v tom, že jsem odpověděl na její otázku…“
„Podobná situace byla také v hlavní farnosti, s mužem který se stal hlavním organizátorem oprav a dal by se nazvat hospodářem farnosti. Měl zkušenosti ze svého zaměstnání a byl v podstatě „čerstvým důchodcem“. Místostarosta a farník v jedné osobě mne pochválil, že jsem vybral dobrého kandidáta do této funkce. Ale ve skutečnosti to bylo tak, že ve chvíli, kdy jsem začal něco podnikat, ptal jsem se každého, kdo mi přišel na dosah. Pán, který mi začal pomáhat jako první ve farnosti, mne v nějaké organizační záležitosti na něj odkázal. Jednou bylo potřeba to, podruhé ono, a najednou byl organizátor. Myslím, že on sám by nebyl schopen říct, jak se to přesně stalo. A taky bylo důležité, že nám to spolu „pasovalo“. Tak může být faráři přičítáno k dobru i to, za co ani nemůže…“
Při poutích se člověk potká zpravidla s těmi, které by nečekal a také s mnohými lidmi, kteří se „zapsali do našich srdcí“. Jedním z nich je i otec Rudolf, který při našem společném putování s vděčnosti zavzpomínal na své učitele v semináři v osmdesátých letech minulého století. „Naši páni profesoři, byli hodně laskaví a zvláště velmi dobře znali život kněze ve farnosti. Na jedné hodině liturgiky se pan profesor ptal: „Co musíte dělat ve farnosti? Musíme se modlit, odpovídali jsme. „To je přece ve vaší „náplni práce“, co ještě musíte dělat?“ Věnovat se mládeži ve farnosti, starým a nemocným. „To je vaše poslání. No přece musíte řádně větrat kostel, když to dělat nebudete, všude bude zatuchlo a plíseň, včetně mešních ornátů. Do takového kostela nebudou chtít chodit ani věřící a nakonec ani vy ne.“ Dokončil svoji myšlenku pan profesor. A tak to zůstalo uloženo jako vzpomínka na pana profesora a pokud je příhodné počasí, vždy otvírám kostel, jednak aby čerstvý vzduch naplnil jeho prostory, a jednak aby všichni, kteří cítí potřebu načerpat sílu mohli přijít a „usednout u Jeho nohou.“
Po slavné bohoslužbě přišla za duchovním žena a položila mu otázku. Jak často by měla chodit na bohoslužbu. Duchovní se zamyslel a položil ji otázku: „Jste, věřící?“ Bez zamyšlení žena odpověděla: „Ano, jsem věřící.“ Duchovní dále pokračoval: „Chodíte na mši svatou pravidelně každou neděli, o svátcích a máte-li možnost i ve všední den?“ „Ano chodím na mši vždy o Vánocích na půlnoční,“ odpověděla sebevědomě. „Jste vdaná?“, ptal se duchovní dále. „Ano, jsem“, zněla odpověď. Následovala otázka duchovního: „A jak často k Vám chodí manžel?“ „No přece každý den, když jde z práce domů.“, odpověděla tázaná. Tak už i Vy máte jasno na svou otázku, jak často chodit do kostela…
Až se opět dny prodlouží a nastane léto, budeme se těšit, že se opět sejdeme u Postřehů odjinud…