18. září 2022

Eucharistie (řecky díkuvzdání – svátost oltářní) je jedna ze tří svátostí, které uvádějí do křesťanského života, má výjimečné postavení. Je připomenutím Poslední večeře Pána Ježíše. Skrze ni Bůh v Kristu posvěcuje svět, a je současně nejdokonalejším vyjádřením úcty, kterou člověk prokazuje Bohu. Je srdcem života církve a všechny ostatní svátosti s ní souvisejí a jsou k ní zaměřeny. Také chléb a víno proměněné v tělo a krev Kristovu, je takto nazváno.

Ustanovení svátosti eucharistie je zapsáno v evangeliích. …potom vzal chléb, vzdal díky, lámal ho a dával jim se slovy: „To je mé tělo, které se za vás vydává. To konejte na mou památku!“ Stejně tak vzal i kalich, když bylo po večeři, a řekl: „Tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví, která se za vás prolévá.“ (Lk 22.19-20)

V našich farnostech známe slavnost Prvního svatého přijímání. Všichni se na těší, aby přivítali nové členy farního společenství, kteří budou moci přistupovat k této svátosti, co možná nejčastěji. Nejsem si jista, kdo se těší víc, zda děti nebo rodiče, kteří se snaží vytvořit slavnost, která by měla zůstat navždy uchována v srdci prvokomunikantů.

Celé farní společenství prožívá tuto slavnost, která je umocněna slavnostní výzdobou kostela, krásnými šatičkami děvčátek a obleků chlapců, schola má nacvičeny krásně písně patřící ke slavnosti, spousta fotografií a videí... A příští neděli se objeví jedno či dvě děti a u těch ostatních máme pocit, že to první svaté přijímání bylo také svatým přijímáním posledním...

Přemýšlela jsem, co členy farního společenství odvádí od časté účasti na přijímání. Je to nedostatečná víra v přítomnost Ježíše Krista v proměněném chlebu a vínu? Snad pomůže někomu na cestě k víře i zjištění pana profesora Fantiho, které jsem objevila o prázdninách v katolickém tisku, nebo svědectví blahoslavené Alexandriny, která více jak třináct let nepřijímala žádnou potravu, pouze svaté přijímání.

Giulio Fanti je italský vědec, praktikující katolík. Zabývá se hlavně mechanickým a tepelným měřením, působí jako profesor fyziky na univerzitě v Padově.

V posledních letech podrobil turínské plátno s otiskem mrtvého muže usmrceného přesně tak jako Kristus podle evangelií, pokusům s ultračervenými paprsky. Tím na sebe upozornil, neboť prokázal, že k tomu, aby tělo mohlo opustit rubáš a zanechat na něm otisky, bylo zapotřebí obrovské tepelné energie podobné radioaktivní, což ukazuje na Zmrtvýchvstání P. Ježíše. Jeho výzkumy potvrzují víru katolického lidu, že člověkem na plátně je sám Božský Spasitel. Svým výzkumem vyvrátil příběhy o falzifikaci plátna ve středověku.

V rozhovoru pro rakouský katolický měsíčník Glaube und Kirche 5/2022 uvedl, že předmětem jeho zkoumání jsou mimo turínského plátna také eucharistické zázraky, kterých existuje v Evropě během tisíce let více než stovka.

Při těchto výzkumech se setkával s mimořádnými, fyzikálně nevysvětlitelnými jevy. Sám vypráví: „V říjnu 2020 v jednom severoitalském kostele upadla během svatého přijímání konsekrovaná hostie na podlahu. Byla zvednuta a podle předpisů vložena do nádoby s vodou, aby se rozpustila. Jenže se zbarvila do ruda, začala z ní vytékat krev. Krom toho byly také navlhčenou rouškou k vytírání kalicha setřeny na podlaze úlomky sv. hostie – a opět přesně podle kanonických předpisů byla tato rouška vložena do nádoby s vodou. Během pěti dnů se na roušce objevilo velké množství malých krvavých skvrn, při dalším zkoumání dokonce pod těmi viditelnými pouhým okem se vyskytly ještě jiné, viditelné pouze pod mikroskopem. Připadalo mi to, jakoby došlo k náhlé erupci nějakého minivulkánu, z něhož vystřikují kapky krve.

Chemická analýza prokázala, že se jedná skutečně o lidskou krev. To potvrdila i další, podrobnější analýza pomocí ESM-EDX (Enviromental Scanning Electron Microscope – Energy Dispersive X-ray spectriscopy).

Další nevysvětlitelnou záhadou též je, že za normálních okolností se krev ve vodě nejpozději po roce rozpustí. Tato však nikoliv, je stále živá. Nechal jsem to zkoumat kardiology, kteří shodně konstatovali, že krev na kalichové roušce a krev, jež z ní unikla do vody, kde vytvořila samostatné rudé skvrny, patří žijícímu člověku ve strašlivé agónii, který trpí strašlivým způsobem.

Dospěl jsem k závěru, že se jedná o další eucharistický zázrak, a to bylo pro mne velikou ctí, že jsem ho mohl se svým týmem zkoumat. Zároveň toto vrhá zcela jiné světlo na přijímání na ruku, které během covidu nařídila italská biskupská konference s nepatrnými výjimkami. Výsledek tohoto popsaného pokusu potvrzuje pravdivost slov sv. Augustina, že Kristus je přítomen i v sebenepatrnější částečce sv. hostie.

Při podávání na ruku maličké úlomky Těla Kristova padají na zem – a jsou pošlapány od lidí. Já jsem se hmatatelně přesvědčil svým bádáním, že i tyto maličké částice jsou Tělem a Krví Spasitele. Dospěl jsem k názoru, že podávání sv. přijímání na ruku je svatokrádeží, duchovním zločinem.“

Skutečnost, že sv. přijímání je skutečným pokrmem pro tělo i duši dokázala blahoslavená Alexandrina Mária da Costa. Pocházela z Portugalska, narodila se 30. března 1904 v Balasaru nedaleko Porta. Ve věku dvaceti let zcela ochrnula. Úpěnlivě se modlila růženec a doufala, že bude vyléčena. Trpěla velkými bolestmi. Jak si poznamenala: „Touha po uzdravení ve mně zemřela. Neustále pociťuji čím dál silnější touhu po lásce k utrpení a myslím jen na Ježíše.“

Od března 1942 přestala Alexandrina přijímat jakoukoliv potravu. Nejedla a nepila, každodenně však přijímala sv. Eucharistii. Na toto poslání, které mělo dokázat božský primát Eucharistie, ji připravil sám Pan Ježíš: “Na zemi už nebudeš přijímat potravu. Tvou potravou bude moje Tělo; tvoje krev bude mou Božskou Krví, tvůj život bude mým Životem. Toto dostaneš ode mne, když spojím své Srdce s tvým srdcem.“ Úplný půst začal na Velký pátek 1942 a trval až do její smrti 13. října 1955.

Přestože Alexandrina nepociťovala hlad, přece došlo ke značnému zvýšení jejího utrpení. Vždy působila mile až vesele, což dokazují pořízené fotografie. Sama se potichu modlívala: „Ó Ježíši, pošli mi na rty klamný úsměv, ve kterém můžu skrýt celé umučení své duše. Stačí, že jen ty víš o mé vytrvalosti.“

O její případ se zanedlouho začala zajímat také odborná lékařská obec. Vědci a lékaři ji začali navštěvovat u ní doma a na jejich otázku: „Proč nejíš?“ Odpovídala: „Nejím, protože nemůžu. Cítím se plná. Nepotřebuji to. Avšak pociťuji touhu po jídle.“ Na potvrzení celého neobyčejného fenoménu lékaři žádali, aby Alexandrina strávila nějaký čas v nemocnici na pozorování. Alexandrina souhlasila pod podmínkou, že bude denně dostávat svaté přijímání a že bude moci přijímat návštěvy svých blízkých.

Po měsíci stráveném na pozorování v nemocnici Dr. Enrico Gomes de Araujo v oficiální zprávě uvedl: „Je absolutně jisté, že po dobu čtyřiceti dní, co byla v nemocnici připoutaná na lůžko, nemocná žena nejedla ani nepila…, a věříme, že takovýto jev se mohl stát po dobu posledních měsíců, asi posledních 13 měsíců…, co nás zanechává zmatené.“

„Její abstinence od pevných látek a tekutin byla po celou tu dobu absolutní. Svědčí o tom i to, že si udržela hmotnost a její teplota, dýchání, krevní tlak, pulz a krev byly normální, zatím co její duševní schopnosti byly konstantní a jasné.“

Sám P. Ježíš Alexandrinu ubezpečil: „Žiješ pouze z Eucharistie, protože chci světu dokázat moc Eucharistie a moc mého života v duších.“

Svaté přijímání Alexandrina přijala naposledy 13. října 1955 o osmé hodině ráno a potom odevzdala své poslední dojímavé poselství přítomným ve svém pokoji a celému lidstvu: „Nehřešte. Radosti tohoto života nestojí za nic. Přijímejte svaté přijímání. Modlete se růženec každý den. Toto všechno čiňte!“ Po celý den trpěla extrémními bolestmi, které snášela s velkým odhodláním až do konce. Zemřela ve 20:29, měla 51 let.

Pomalu přichází podzim, dny se začínají krátit a večery ponenáhlu prodlužovat. Nevíme, co bude zítra, mnozí prožívají obavy z nadcházejících dní... Ale my, kteří se snažíme žít podle víry, máme jistotu v Janově evangeliu: „Já jsem chléb života. Kdo přichází ke mně, nebude už nikdy hladovět, a kdo věří ve mne, nebude už nikdy žíznit.“ (J 6,35).

Budeme-li se držet evangelia, nemusíme se bát a být zoufalí z toho, co přijde, neboť máme příslib Pána Ježíše, že to, co je psáno v Písmu a čemu věří katolický lid, je nakonec potvrzeno i moderními vědeckými prostředky! Je to ujištění, že On je neustále s námi, provází nás na našich cestách. Je pouze na nás lidech, kteří byli stvořeni k obrazu božímu, abychom ve svobodě, která byla dána pouze člověku, mohli zvolat:
„Bože, tebe chválíme, tebe Pane velebíme. Tebe, věčný Otče, oslavuje celá země.“

Budu se těšit, že opět s novým létem se objeví další zajímavá témata…