19. duben 2017

Milí bratři a sestry,

po celou velikonoční dobu budeme při bohoslužbách v 1. čtení slyšet úryvky z 5. knihy Nového zákona, tedy ze Skutků apoštolů, jejichž autorem je svatý Lukáš, evangelista. A můžeme si povšimnout pozoruhodného srovnání. Zatímco středem kázání Ježíšova bylo Boží království, středem kázání sv. Petra a apoštolů, z něhož jsme dnes úryvek slyšeli, je Ježíš Kristus. Na první pohled se zdá, že církev říká něco jiného než sám Ježíš, ale při hlubším pohledu je možno dojít k pochopení, že tomu tak není. I středem všech Kristových podobenství o Božím království je on sám. On je tím zrnem, které muselo padnout do země a zemřít, aby přineslo stonásobný užitek, on je tím rozsévačem ... a tak bychom mohli pokračovat. Apoštolové s pomocí Ducha Svatého tedy dobře pochopili, co se skrývá za Ježíšovými slovy, a když byli posláni vydávat svědectví, mluví o Ježíši Kristu.

A tomuto, milí přátelé, se musíme učit i my. I nás Pán posílá, i my máme být schopni vydat svědectví o své víře. Jistě ji nebudeme nikomu vnucovat, ale musíme být schopni říci, proč je náš život krásnější, než život žitý bez Boha. Vždyť mnoho našich bratří a sester žije tak, jako by ani Boha nepotřebovali, jako by stačilo jenom poctivě pracovat, chodit do přírody, sportovat, rozvíjet přátelské vztahy atd.

Je dobře si uvědomit, a promýšlet, že naše víra je z určitého pohledu otevřením očí pro realitu, pro skutečnost. Často slyšíme a někdy i říkáváme: „My Boha nevidíme, my si na něj nemůžeme sáhnout“, ale toto tvrzení není až tak docela pravda. Od chvíle, kdy se totiž Bůh pro nás stal člověkem, může zahlédnout Boží tvář v Ježíšově tváři, můžeme slyšet Boží hlas v Ježíšově hlasu; v jeho slovech, která nám přináší církev, rodina, kterou Ježíš založil. My věříme Ježíši Kristu, který nám lidskými slovy sděluje i to, co zatím nemůžeme vidět, co zatím ani nejsme schopni zakoušet, dokud žijeme na tomto světě. Ježíš Kristus nám jednak dosvědčil, že už i to, co bylo řečeno skrze proroky ve Starém zákoně, je pravda, protože už Starý zákon mluvil o něm, i když tam ještě jeho jméno nepadlo. A pak – On nám přinesl naplnění toho, co ve Starém zákoně bylo jen naznačeno. Jen jako příklad: Abrahám, otec, obětuje svého syna, a nakonec – protože místo něj smí obětovat beránka, o kterého postaral sám Bůh, jeho syn Izák - živý sestupuje z hory, na níž měl být přinesen v oběť zápalnou. To je veliký, klíčový předobraz Starého zákona, (četli jsme o tom v sobotní noci); a tento předobraz se naplnil, když na tu stejnou horu vyvedl nebeský Otec svého vlastního Syna, který jako pravý Boží beránek byl obětován v zápalnou oběť – kříž si obrazně můžeme přirovnat k hořícímu keři – ale po vzkříšení jako nový Izák sestupuje z hory. Beránek musel zemřít, aby člověk mohl žít. To je Nový zákon, naplnění.

Víra není zase něco tak abstraktního, nebo odtrženého od reality, právě naopak, víra je otevření očí pro realitu, skutečnost. Věřím totiž někomu, kdo ví; kdo vidí i to, co já – zatím - vidět nemohu. Ježíš je ten „velký vidoucí“ (říká B XVI) – on vidí onu skutečnost, že Bůh je, že je Trojice, která žije svými vztahy, On ví a vidí, že Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, tedy jako bytost vztahovou, která také žije svými vztahy – kdo má zničené vztahy, je za živa mrtvý. Ježíš je ten jediný Prostředník mezi Bohem a lidmi, který mne uvádí do reality, kterou bych ani svou inteligencí nebyl schopen poznat. On je na zemi, v čase, ale nepřestal být u Otce, ve věčnosti. On mi říká, že Bůh je nejen Otec jeho, ale i každého člověka, z čehož plyne, že každý člověk je můj bratr, sestra; On mi říká, že náš pozemský život je něco jako prenatální stav, tedy příprava na ten skutečný život s Bohem a v Bohu za branou smrti, kterou On vidí jako zrození pro onen pravý život. Už teď se smím učit tomu podstatnému, čím budu v plnosti žít tam, totiž lásce k Bohu a k bratřím. On mi říká, že dobro je dobro, zlo je zlo, hřích je hřích, a za hřích se musí zaplatit, že spravedlnost existuje. On mi říká, že bez jeho nekonečné oběti, by člověk jako takový, nebyl schopen se vymanit z otroctví hříchu, smrti a ďábla. On mi říká, že jedině skrze spojení s Ním, může být člověk spasen, může dosáhnout toho cíle, pro který nás Bůh stvořil. On mi říká, že to „pozemské“ ani zdaleka není všechno, že to je jen předehra, stín toho, co Bůh připravil pro ty, kdo jej milují. On mi říká, a tak potvrzuje slova Starého zákona, že to nejdůležitější je milovat Boha nade všechno a proto i milovat své bratry, protože jsou syny téhož Otce jako já.

Ale také, protože i to je součástí reality, nezastírá, že kdo pohrdne nabízenou Boží láskou, nabízeným Božím přátelstvím, sám sebe odsuzuje jednak k tomu, že už tady na zemi žije jako sirotek, bez Otce na nebesích, bez matky, kterou nám Ježíš daroval z kříže „To je tvá matka“; a především k tomu, že za branou smrti mu hrozí věčné zavržení. Nikoli rozplynutí se v nic, ale věčné utrpení, jehož podstatou je odvržení Boha jako pramene všeho dobra. Kdo pohrdne Boží láskou a milosrdenstvím, tomu zůstane jen Boží spravedlnost, která odmění veškeré dobro, často už tady na zemi (k tomu jeden moudrý výrok – „hrozím se štěstí bezbožných“), ale potrestá každé zlo, i to nejmenší. Nejen to špatně vykonané, ale i to dobro, které by bylo možno vykonat, a zůstalo nevykonáno.

Milí bratři a sestry, měli bychom být nesmírně vděčni Pánu, a šťastní, že jsme směli obdržet ten nedocenitelný dar víry (který ale Bůh nabízí všem), že se můžeme znovu radovat ze vzkříšení Kristova, které je i vzkříšením naším, že se můžeme radovat z nekonečné Boží lásky. Vždyť víra není nic jiného vztah přátelství a lásky mezi Bohem a námi, a to na celý život, ba na celou věčnost. A tuto víru si nemáme nechat jen pro sebe, ale těm, kteří slepě, a hluší k Božímu volání, kráčejí životem s rizikem věčného zavržení, ukázat cestičku, přivést je alespoň o krůček blíže k Bohu, především svědectvím svého života, ale při vhodné příležitosti i slovem. K tomu jsme naším Pánem pověřeni, přemýšlejme o tom. Amen.