31. říjen 2016

Zamyšlení nejen dušičkové

Před časem jsem mluvil s člověkem, který už mnoho let pracuje v jedné pohřební službě. Působí v oblasti, která se obvykle označuje za jednu z nejreligióznějších částí České republiky. Svěřil se mi s velmi zajímavým vlastním poznatkem: „Víš, už před nějakou dobou jsem si toho všiml. Když jsou v nějaké rodině staří manželé a jeden z nich umře, pořádá se veliký pohřeb – z kostela, s muzikou, rodinou, spousta lidí tam je. Ale jak tak u nás jezdím odvážet zemřelé, dovím se taky, až zemře ten druhý. A to by ses divil, kolikrát se s ním loučí nejen bez muziky i kostela, ale bez ničeho – prostě vůbec. Jen nám řeknou, kam ho máme odvézt spálit, a kolikrát si v krematoriu ani popel nevyzvednou. Tak jsem si to začal sám pro sebe počítat a za rok bylo u nás takových případů padesát. A teď už mi kolikrát bývá předem líto toho vdovce nebo vdovy, který při prvním pohřbu netuší, že to všechno je jenom takové divadlo pro něho a že sám dopadne hůř než jeho pes. Vždycky si říkám, že se třeba spletu – jenže se pletu málokdy.“

Bylo mi z toho vyprávění hodně smutno – už jen kvůli lidem, kterých se týká. Nejen starých, ale i těch mladších, kteří svému stařečkovi lžou ve věci, na které mu velmi záleží. Po čase jsem si na toto vyprávění vzpomněl nad jedním textem: Když se vědci snaží stanovit mez, od které po světě neběhá opice, ale člověk, shodují se prý mnozí na tom, že změna nastává v okamžiku, kdy dochází k pochovávání zemřelých. To zvířata nedělají.

Pokud bychom se s tímto vcelku smysluplným pohledem ztotožnili, dojdeme ovšem k dosti nepříjemnému zjištění: že žijeme v době, ve které člověk přestává být člověkem a začíná se v této příznačné věci chovat jako zvíře. To je samozřejmě velmi smutné, a dokonce v něčem i nebezpečné, protože od neúcty k zemřelým je už jen krůček k neúctě k živým.

Ale co s tím? Lamentovat, jak je ten svět špatný, moc nepomůže, a to ani tehdy, když máme pravdu. Smysl má při vhodných příležitostech hovořit o smrti, která se do naší supermarketové doby jaksi nehodí. Mluvit o loučení, zvláště se zemřelými, které není vyřízeno zaplacením faktury z krematoria. Uvědomit si a připomínat, že slavnostní přístup k významným událostem v životě prostě patří. Nekárat a nemoralizovat, ale dodat odvahu a útěchu – zvlášť těm, které Ježíš vidí jako ovce bez pastýře (Mk 6,34).

Pokusme se tedy nejen v této dušičkové době najít si čas sami pro sebe a věnovat jej zamyšlení možná ne zcela příjemnému, ale nutnému: Jak uvažuji o své smrti? Jak bych si přál, aby vypadalo rozloučení se mnou? Jsem ochoten dopřát důstojné rozloučení i druhým? Úvodní otázka „pohřbít či nepohřbít?“ totiž není nešikovnou parafrází Hamletových pochybností, ale důležitým tázáním pro čas pobytu na tomto světě. A je moudré v něm mít jasno mnohem dříve, než to sami potřebujeme zodpovědět.

O autorovi:

Jáhen Mgr. Pavel Černuška, Ph.D. (1974)

Pochází z nedalekých Babic, pro tamější farnost byl také po vysvěcení 18. června 2016 ustanoven jako jáhen. Je absolventem FF MU a CMTF UP, kde také vyučuje latinu a řečtinu. Podle časových možností dojíždí i do Spytihněvi a Halenkovic.
Rodina: Veronika Černušková – vyučuje rovněž latinu a řečtinu na CMTF UP v Olomouci, Michaela Černušková (*2003 – † 2004), Daniela Černušková (*2005).