9. květen 2021

Pektorál je zlatý nebo stříbrný náprsní kříž s ostatky svatých. Svému nositeli připomíná, že má ve svém srdci nosit Krista. Náprsní kříž s ostatky svatých nejprve v římskokatolické církvi nosil pouze papež. Od 12. století jej nosí kardinálové, arcibiskupové, biskupové, opati exemptních klášterů, abatyše, kapitulní probošti a někteří preláti.

Pektorál, který měl na svém krku pan biskup Antonín, byl výjimečný, nebyl zlatý ani stříbrný. Byl dřevěný s rubínovým srdcem uprostřed. Pod rubínem byl uložen ostatek sv. Jana Sarkandera. Dřevo, ze kterého byl vyroben, bylo dřevo ze skřipce, na kterém byl umučen sv. Jan Sarkander.  Vyvstává otázka, jak je to možné, vždyť svatý Jan byl mučen v roce 1620? Kde bylo uchováváno toto dřevo a jaká je jistota, že dřevo skutečně pochází z mučícího nástroje.

Navštívíme-li v Olomouci kapli sv. Jana Sarkandera, můžeme sejít do suterénu. Zde u skřipce je místo velkého utrpení, ale i veliké statečnosti a síly ducha. Zde na tomto mučicím nástroji byl sv. Jan v únoru 1620 během jednoho týdne třikrát mučen, a při mučení, kdy pro bolest by se člověk asi přiznal ke všemu, sv. Jan vzýval jména Ježíš, Maria, Anna a přiznání k velezradě z jeho úst nedostali. Tento mučící nástroj byl před nedávnou dobou pod odborným dohledem památkářů restaurován. Část podstavce se rozpadal, a tak musel být nahrazen novým kusem dubového dřeva. Když se původní část trámu odřezala bylo zjištěno, že střed trámu má zdravé dřevo. Z tohoto dřeva, tedy dřeva, které bylo použito k sestavení mučícího nástroje sloužícímu k utrpení, bylo vyrobeno 10 pektorálních křížů.

Uprostřed kříže byl vsazen rubín, neboť v prvním životopise sv. Jana, je Jan nazýván Rubínem Moravy. Pod rubínem jsou uloženy ostatky sv. Jana. Tento jedinečný pektorál nosí například všichni olomoučtí biskupové (pan arcibiskup Jan, pomocní biskupové Antonín a Josef) a také pan kardinál Dominik.

Při jmenováním biskupem, vedle znaku úřadu – pektorálu, si zvolí nový biskup své heslo a také svůj vlastní znak. Znak biskupa Antonína jsme mohli vidět vyšitý na jeho ornátu.

Výklad biskupského znaku

Andělská křídla a plamenný meč – symbolizují archanděla Michaela znamenající pro mne především 18 let kněžského života a služby pod jeho ochrannými křídly v chrámu, jemu zasvěceném.

Ona dvě křídla však ve mně také evokují hlubokou myšlenku svatého Jana Pavla II.  „Víra a rozum jsou dvě křídla, jimiž se lidský duch pozvedá k Bohu“. Z toho plyne, že jedno křídlo, ať to čí ono nestačí; víra a rozum se musí korigovat navzájem.

Meč je dobrou výzbrojí v boji proti Zlému, ale také symbolem Božího Slova, které „proniká až na rozhraní duše a ducha…, a rozsuzuje touhy a myšlenky srdce.“ (Žid.4,12)

Modrá barva štítu pak symbolizuje Pannu Marii, která počala a porodila Božího Syna, tak jako modrá obloha do sebe pojme i samo Slunce.

Hvězda nad archandělem Michaelem je rovněž symbolem Panny Marie, která jako hvězda mořská pomáhá člověku orientovat se v bouřích a temnotách života ke správnému cíli, vydat se správným směrem – k Bohu.

A konečně v knize Zjevení je biskup nazýván andělem církevní obce; to proto, že jako anděl má být stále zaměřen na Boha a přece stále ve službě lidem.

Připomenutí významného moravského světce svatého Jana Sarkandera

Narodil se 20. prosince 1576 ve Skočově v dnešním Polsku. Po smrti otce se matka s dětmi přestěhovala do Příbora, kde Jan získal základní školní vzdělání. Následovalo studium u jezuitů v Olomouci a v Praze, kde byl 9. května 1603 promován magistrem filosofie. V roce 1604 začal studovat teologii ve Štýrském Hradci, roku 1606 se však náhle vrátil zpět na Moravu a 3. září uzavřel ve Velkém Meziříčí svatební smlouvu s Annou Plachetskou, její smrt je však jediným možným vysvětlením, proč svatební smlouva nebyla zrušena a Sarkander přijal 22. prosince 1607 v Kroměříži z rukou kardinála Dietrichsteina všechna čtyři nižší kněžská svěcení. Jako klerik vypomáhal v Opavě. O rok později byl v Olomouci vysvěcen na podjáhna a následujícího roku u jezuitů v Brně na jáhna. Kněžské svěcení přijal od kardinála Dietrichsteina opět v Brně, na Petrově 22. března 1609. Jako kněz působil Jan Sarkander na mnoha místech olomoucké diecéze, nejdříve u svého bratra v Opavě – Jaktaři, následně v Uničově, Charvátech, Zdounkách, Boskovicích a nakonec v Holešově.

V Holešově, kde působil v době bouřlivých událostí stavovského povstání, se dostal do sporů s okolní nekatolickou šlechtou o farní desátky, především s Václavem Bítovským z Bítova na Bystřici pod Hostýnem, jedním ze svých pozdějších soudců. Počátkem května roku 1619 se Morava přidala k českým stavům a zemský hejtman Ladislav Popel z Lobkovic, pán na Holešově, byl sesazen a uvězněn v Brně. Jan se vydal na pouť k Panně Marii Čenstochovské. Zpět do Holešova se vrátil na žádost propuštěného Lobkovice koncem listopadu roku 1619.

Cesta do Polska se mu však stala osudnou. Počátkem února 1620 táhl přes Slezsko a Moravu k Vídni oddíl lehké kozácké jízdy pojmenované po polském válečníku Alexandru Lisowském. Jejich tažení nepřátelským územím bylo poznamenáno pleněním. Postižena byla zvláště Bystřice pod Hostýnem. Holešov však zůstal ušetřen. 6. února, kdy se kozáci blížili k městu, vyslal Sarkander vojákům vstříc průvod katolíků v čele s monstrancí v rukou zámeckého kaplana Samuela Tučka. Kozáci sesedli z koní, poklonili se před Nejsvětější Svátosti a pokračovali dál směrem k Napajedlům. Sarkander se však vděku nedočkal. Správa země již byla v rukou nekatolíků a nečekaná záchrana Holešova ještě posílila podezření moravských stavů, že při své cestě do Polska dojednával vpád kozáků na Moravu. Byl vydán zatykač a Jan Sarkander byl obviněn ze spojenectví s nepřítelem, z vyzvědačství a z piklů proti povstání protestantské šlechty. Snažil se ukrýt na Tovačově, byl však vyzrazen, v lese u nedalekých Troubek stavovskými žoldnéři zadržen a odveden do vězení v Olomouci.

V olomouckém vězení byl Jan Sarkander ve dnech 13. až 18. února 1620 podroben čtyřem výslechům s použitím útrpného práva. Jeho domnělá vina spočívala v tom, že jako Lobkovicův rádce a zpovědník měl – dle názorů soudců – vědět, že se připravuje vojenský vpád na Moravu. On ale odepřel prozradit to, co slyšel při zpovědi, a odpověděl: „Nic nevím, ale i kdyby mi bývalo bylo něco ve zpovědi prozrazeno, vše je zapečetěno svátostnou pečetí; proto nikdy a při žádném mučení neporuším toto svátostné tajemství; s Boží milostí jsem ochoten snášet spíše všechna možná zla, než abych třeba jen na okamžik zradil to, k čemu mě zavazuje tato svátost.“

Poslední výslech, který proběhl 18. února 1620, trval celé tři hodiny a ukončily jej teprve opakované protesty jednoho ze soudců. Následky mučení Jan Sarkander nepřežil a po měsíci trápení, 17. března 1620 v žaláři zemřel. Byl pohřben v kostele Panny Marie na Předhradí, v kapli sv. Vavřince a na jeho hrob byla umístěna kamenná deska s nápisem zdůrazňujícím jeho nevinu. O mučednické smrti Jana Sarkandera jsme podrobně informováni z relace, kterou v roce 1621 podal kardinálu Dietrichsteinovi olomoucký městský syndik Jan Scintilla, jediný katolík, který byl při výsleších přítomen.

Světeckou úctu k Janu Sarkanderovi lze datovat od okamžiku jeho pohřbu, který se konal 24. března 1620. Tělo položené do rakve bylo zahaleno do červeného ornátu symbolizujícího barvu krve prolité pro Krista. Je zřejmé, že již svými současníky byl pokládán za mučedníka pro víru. Sám kardinál František Dietrichstein jej v několika svých listech nazval mučedníkem a do dómského pokladu nechal přemístit kousky plátna s jeho krví. Sarkanderův hrob se také brzy stal cílem domácích i zahraničních poutníků a jeho mučednická smrt námětem mnoha literárních i výtvarných zpracování. Beatifikační slanost se konala 6. května 1860 v bazilice sv. Petra v Římě. Svátek byl stanoven na den Sarkanderovy smrti, 17. březen. V českých zemích došlo k přeložení svátku na 6. květen, den Janovy beatifikace. Slavnostní kanonizace za účasti papeže Jana Pavla II. proběhla v Olomouci 21. května 1995. (zpracováno dle pramenů z webu Sv.Michala v Olomouci)