19. květen 2017

Milí bratři a sestry,

dnes jsme v evangeliu naslouchali rozhovoru, který vedl Ježíš s apoštoly při poslední večeři. (v našem chrámu máme tu scénu na stropě nad oltářem, jak ji ztvárnil Leonardo da Vinci; obraz zachycuje situaci krátce po mytí nohou, kdy Ježíš oznámí zradu, všichni znejistí a ptají se: „Jsem to snad já?“ Jidáš je ještě u stolu, v ruce drží měšec; Petr se obrací na Jana, sedícího po Ježíšově pravici, aby zjistil, kdo je zrádce. A Jidáš pak po soustu chleba, které přijal z ruky Ježíšovy, brzy odchází do své nejstrašnější a také poslední noci.) tedy jako bychom slyšeli část onoho vzrušeného rozhovoru těch 13 mužů, jemuž Jan věnuje 5 kapitol svého evangelia, to je celou jeho jednu čtvrtinu, přičemž i Ježíš ví, že je to jeho poslední noc v pozemském životě. Ovšem ten dnes přečtený úryvek už Jidáš neslyšel, takže u stolu už bylo sedících jen 12. Zamysleme se dnes společně alespoň nad některými slovy z těch 12 veršů čtrnácté kapitoly.

„Ať se vaše srdce nechvěje“ – Pán Ježíš reaguje na rozechvění, až zděšení apoštolů, následující po té, co jim sdělil, že odchází, jak je to o něm psáno. Chce je uklidnit, utěšit, dát jim jistotu. Rozechvění je dobou zkoušky, příležitostí k růstu ve víře, ale také pokušením k pádu do nedůvěry.

„Věříte v Boha, věřte i ve mne.“ Víra je ten nejlepší lék proti úzkosti, zatímco nedůvěra vede ke strachu. Ježíš staví na stejnou rovinu víru v Boha a víru v sebe; kdo věří v něho, věří v toho, který ho poslal. (12,44) Věřit v něj jako v Syna, znamená věřit v Boha jako Otce. Z bližšího pohledu se každé pokušení týká víry, jediné síly schopné překonat nevyhnutelná rozrušení: „V obrácení a ztišení bude vaše spása, v klidu a důvěře vaše vítězství“ říká Izaiáš (Iz 30,15b) Strach a víra v nás žijí pospolu, ale v nepřímé úměrnosti – čím větší víra, tím menší strach, a zase naopak.

„v domě mého Otce“ – tak Ježíš nazval jeruzalémský chrám (2,16), který pak ztotožnil se svým tělem: „zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej zase vystavím“ (2,21). Otcovým domem je Syn, v kterém se Bohu prokazuje klanění v Duchu a v pravdě (4,24).

„v domě mého Otce je mnoho příbytků“ – Dokonalá láska činí z Otce příbytek Syna a ze Syna příbytek Otce. („Věřte mi, že já jsem v Otci a Otec ve mně.“) V Otcově domě, neboli v Synu je mnoho příbytků, jeden pro každého bratra či sestru, nikdo není vyloučen. Každému, kdo Ježíše přijme, umožní Ježíš stát se Božím dítětem (1,12) Ježíš je chrám, ve kterém se každý člověk setkává s Bohem.

„odcházím vám připravit místo“ odchod znamená kříž – Ježíšův kříž je naplněním lásky; spojuje nebe se zemí a uvádí nás jako děti do Otcova domu. Z kříže je darován křest a teprve vzkříšené Pánovo tělo je příbytkem pro všechny pokřtěné.

„ a když odejdu a připravím vám místo, zase přijdu..“ – výraz „zase přijdu“ neoznačuje jeho příchod na konci časů, ale jeho blízký příchod, už zanedlouho, jako vyvýšený ze země všechny potáhne k sobě (12,32) Láska bez mezí, kterou nám právě svým odcházením (křížem) nabízí, je jeho novým a definitivním příchodem k nám.

„abyste i vy byli, kde jsem já“ – opětovaná láska působí, že jeden je v druhém, jeden se stává příbytkem toho druhého. („zůstaňte ve mně a já zůstanu ve vás,“ řekne Pán později)

„cestu, kam já jdu, znáte“ – cestou návratu k Otci je naplněná láska. Abychom mohli být tam, kde je on, je třeba zachovávat přikázání milovat tak, jako on miloval nás. Jen tato cesta je pravá, žádná jiná.

„Pane, nevíme, kam jdeš, jak můžeme znát cestu?“ – v Tomášovi vidíme obraz nevíry, která je společná mnohým. Láska není jen cestou k důstojnému přístupu ke smrti („nikdo nemá větší lásku, než ten, kdo dává život za své přátele“), ale především k životu. Ale aby to mohl Tomáš poznat, musí nejdříve vložit prst do místa po hřebech. Až pak spatří to skryté tajemství a bude moci říci: „Pán můj a Bůh můj“ (20,27) Na Leonardově Poslední večeři je Tomáš zobrazen s ukazováčkem vztyčeným vzhůru: je prst, který se dotkl nebe.

„Já jsem cesta, pravda a život.“ – ono starozákonní „Já jsem“ z hory Sinaje, z hořícího keře, je tu upřesněno třemi podstatnými jmény. Ježíš jako milovaný Syn, který miluje Otce a bratry, je cestou spásy, protože nám zjevuje pravdu o Bohu a člověku; a je životem, protože nám dává lásku, samotný život Boží. Ta cesta není nějaká silnice, ale osoba, kterou je třeba následovat; ta pravda není nějaký pojem, ale tělo Syna, který ukazuje Otce; ten život není nějaký biologický údaj, ale láska, kterou je třeba milovat.

„nikdo nepřichází k Otci, než skrze mne“ - Syn je jedinou cestou, kterou je třeba se dát, abychom se vrátili k Otci, skrze něj poznáváme Boha a v druhých poznáváme bratry a sestry. To neznamená, že ten, kdo ho nezná, je zatracen. Syn totiž, Otcovo Slovo, od věků působí mnoha způsoby, aby osvítil každého člověka a přivedl ho k poznání pravdy o lásce. Ve skutečnosti „každý, kdo miluje, je zrozen z Boha a poznává Boha“ (1 Jan 4, 7b) protože „Bůh je láska.“(1 Jan 4,8b)

Milí bratři a sestry, i my nejednou potřebujeme od našeho Pána stejnou útěchu a povzbuzení jako apoštolové; i nám se nejednou zdá, že On odchází, ale je to proto, aby vyrostla, vyzrála naše víra. (Je to podobné, jako když se nám zdá, že odchází, zapadá Slunce a ve skutečnosti ono zůstává na svém místě, a naopak je to část zemského povrchu, která se od Slunce odvrací.) I my potřebujeme posílit svoji lásku k Ježíšovi, aby mohlo více platit, že on je příbytkem naším, že spočíváme v Něm, a my že jsme příbytkem jeho, že On žije v nás. A pak budeme moci zakusit i splnění onoho příslibu, uzavírajícího dnešní úryvek, že budeme schopni činit skutky větší, než popisuje evangelium v Ježíšově životě, protože milovat tak, jak miloval Ježíš je větší, než živit živé nebo křísit mrtvé: znamená to přejít ze života vedoucího ke smrti do života samého Boha. Nic z toho, co se dělá, není skutečně veliké; jen láska je větší než všechno, protože bez ní je všecko ničím (1 Kor 13,1-3) Toto bude tím „mnohým ovocem“ které ratolesti ponesou, když zůstanou spojeny s kmenem. (Jan 15,8) Zkusme si připomenout tyto věci, kdykoli pohlédneme na obraz Poslední večeře, a vlastně kdykoliv zasedneme s Pánem k jednomu stolu při jakékoli mši sv. Amen.