7. prosinec 2021

Východiskem úvah o paradoxech v prostředí Písma svatého coby nevyčerpatelné studnice témat k zamyšlení se mi nově stala Maria, Matka Boží. Na každou z biblických postav a událostí lze nahlížet z různého úhlu pohledu. Marii však, snad pro pocit příliš barokně rozněžnělého, až infantilního pojetí uctívání, jsem dosud míjel bez povšimnutí. Ovšem jen do vyslechnutí homilie na téma dramatu Mariiny volby v čase zvěstování (Lk 1, 26-38). Šlo o alegorické vylíčení toho, jak se celý vesmír v daném okamžiku zastavil a ztišil v napjatém očekávání Mariiny odpovědi na zvěstování archanděla Gabriela. A když zaznělo její prosté „fiat“, čili souhlasné „budiž, staň se“, propuklo celé nebe i země v ohromující jásot a radost. Řečeno jinak: „…obětovala se Slovu a Duchu svatému, který na ni sestoupil, aby tomuto Slovu dala tělo. Výraz ‚slovo‘ zde má stejný význam jako ‚meč‘ nebo ‚radlice‘. Maria je přístupná tomu, aby se nechala zorat. Ona je půdou, kterou zorá Slovo Boží, aby v ní mohl vzklíčit výhonek Boží, Mesiáš. Maria se nesmála jako Sára, nepochybovala jako Zachariáš, ona se podvolila. Odpověděla ‚ano‘ naprosto svobodně, s důvěrou a prostotou dítěte.“1 Cesta spásy člověka prostřednictvím Mesiáše se otevřela. Slovo se skrze Marii stane tělem, nebesa se tak dotknou země a On bude přebývat mezi námi. A já si konečně uvědomil tíhu Mariiny volby a její důsledky pro spásu člověka a mohl se vydat na dlouhou plavbu oceánem myšlenek… .

Maria byla v čase zvěstování velmi mladá, dnešní řečí teenager. Člověk v tomto věku už má vcelku jasno, co od života očekává a jakou cestou se chce vydat. Maria byla zasnoubena se starším Josefem. Nosila v sobě nepochybně představu o svém životě s ním. Jakmile ji Josef přijme za manželku, porodí mu syny. Budou mít svůj dům, Josef jako tesař bude váženým nazaretským mužem, postará se o jejich živobytí. Budou mít dostatek bravu a skotu, pole a vinici. Jejich rod i dům bude mít zcela určitě Hospodinovo požehnání, jejich potomci budou prospívat na těle i na duchu a oni s Josefem odejdou k otcům až v pokročilém věku, syti svých dnů. Tak jako každý z nás, i Maria žila v kruhu svých jistot, představ a životních plánů. Ve světě svých předsudků a přesvědčení o tom, co je dobré, spravedlivé a potřebné. Do klidných vod Mariina rybníčku idejí a plánů však přichází posel Boží a přináší zkázu v podobě pomyslné tsunami. V Písmu (Lk 1, 29) čteme: „Ona se nad těmi slovy velmi zarazila a uvažovala, co ten pozdrav znamená“. Už jen pozdrav Gabrielův ji velmi zarazil. Co teprve jeho zvěstování o narození syna! Proto také Maria odpovídá (Lk 1, 34) s patrnou nejistotou a nedůvěrou: „Jak se to může stát, vždyť nežiji s mužem?“. Jaké asi bylo zděšení, rozpolcenost a boj v nitru Marie po těchto Gabrielových slovech. Lze si to představit? Těhotenství a porod dítěte před vstupem do manželství tehdy znamenalo přinejmenším vyobcování z rodné komunity, pohanu rodného domu, hrozící útěk do bezpečí vzdálených krajů, ztrátu Josefa a jeho důvěry i hrozbu obvinění z cizoložství a smrt kamenováním. V mžiku jsou tak jistoty a budoucnost Marie v troskách. Co říci poslu Božímu na takovou zvěst, byť ujišťuje o Boží milosti a nabádá k tomu nebát se? Celý vesmír v tento okamžik utichne a napjatě „bez dechu“ čeká na Mariina slova. A tato mladá a prostá dívka prokáže paradoxně více odvahy a statečnosti než celé zástupy bohatýrů. Zřekne se sebe sama a svých životních představ a nároků. Zapře sebe sama a vykročí tak z kruhu své jistoty a osobní svobody. Ze svého klidného rybníčku vyplouvá na širý oceán. První krok do této rozlehlé nejistoty bývá nejtěžší. Krok k vyšší formě svobody v podobě jediného slova. „Fiat“ zazní z Mariiných úst a nebe i země si oddechne úlevou a radostí. Maria našla odvahu a vykročila od sebe k Bohu a dala se mu k dispozici. Tím o vše vlastní přišla, vše opustila a život podle jejích představ zkrachoval. Paradoxně tím však vše v Bohu, u něhož není nic nemožné, získala a stala se zcela svobodnou. Jho a okovy vlastních jistot, představ a plánů byly strženy. Maria se stala v možnosti vším. Též vzývanou Matkou Boží, Matkou naděje, Královnou nebe i země, Útočištěm hříšníků… K tomu uvádí Adrienne von Speyr: „Nikdo se nezřekl všeho vlastního tak velice, aby nechal vládnout jen Boha, jako Maria […] Tím, že se zříká všech svých možností, dostává se jí jejich naplnění nade všechno, več lze doufat […] Každý obzor, který se uzavírá, otvírá nový, a to jde stále dál, až do nedohledna.“2 Mariina volba znamená život v odevzdanosti Bohu, což nemusí být procházka rajskou zahradou. Je to však životní cesta, která dává naději. Mám na mysli tu pravou naději. Vyjádřeno slovy Václava Havla: „Naděje prostě není optimismus. Není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne.“3 A Mariin život získal svůj smysl právě ve zřeknutí se sebe sama a přijetí Boží vůle, neboť právě díky jejímu „fiat“ se mohla zrodit člověku spása v Ježíši Kristu. Mariina těžká volba jakoby předznamenává pozdější Ježíšova slova o zapření sebe sama a následování (Mt 16, 24-26, Mk 8, 34-37). Slova o odumření zrna ve prospěch nového klasu (Jan 12, 24-26). Mariin souhlas s otevřením světa Božímu milosrdenství byl její vlastní čin. Na základě jejího souhlasu se mohlo Boží Slovo stát tělem: „Božské mateřství požehnané Panny je tedy samotnou Boží milostí a jejím neoddělitelným činem. Nejedná se pouze o fyzické mateřství, je to osobní akt víry, který patří neodmyslitelně k dějinám spásy. Akt, který Marii spojuje skutečným vztahem s námi, protože i naše životy jsou součástí historie dějin spásy, které zásadně ovlivnila.“4

Cantalamessa k tajemství Mariina mateřství a dalšímu vyvstávajícímu paradoxu (všemohoucí věčný Bůh se rodí smrtelným člověkem) dodává: „Bůh tiše vstoupil do lůna ženy. Opravdu je třeba říci, že je to věrohodné právě proto, že je to šílené; je to jisté právě proto, že je to nemožné […] Bůh, který se stal tělem v ženském lůně, je stejný Bůh, který k nám přichází v jádru věci, v eucharistii.“5 Mesiáš přichází na svět v právě narozeném, bezbranném a zranitelném dítěti. Boží Syn, ač je Bohem, je paradoxně i člověkem, aby jím byla překlenuta propast mezi Stvořitelem a stvořeným.

Můžeme říci, že celý Ježíšův život je plný paradoxů. Ježíš sám je „revolucionářem“, neboť kam přišel a kde promluvil, tam šokoval a vzbuzoval úžas, vzdor, nenávist i nadšení. Nejen jeho narození, ale i jeho smrt na kříži je ve své podstatě paradoxem. Zatímco židé připravují beránky ze svých stád na blížící se svátek paschy, ten pravý obětní beránek oběti úplné a ustavičné, Beránek Boží, už visí bez povšimnutí a opuštěn, mrtev na kříži za hradbami Jeruzaléma…