Foto: HS

1. červen 2017

Jezuita P. Rybář, mnohým jistě známý skrze knihu Deník venkovského faráře, se mimo jiné velmi zajímavě zamýšlí nad úhlem pohledu na osobu Ježíše Krista. Zdánlivě jasná věc najednou otevírá obrovské prostory pro naše úvahy. Přišel coby Boží Syn člověka předně vykoupit nebo ho především oslavit?

Osobně vnímám obraz Ježíše v roli Vykupitele jako více tradiční, konzervativní, plně odpovídající doktríně katolického katechismu a duchu našich mnohdy pochmurných chrámů a liturgií. Ne že by snad obraz Ježíše v roli Božího Syna, který svým vtělením oslavuje člověka, byl s učením církve v přímém rozporu. Domnívám se však, že Ježíše v této rovině zas tak často nevnímáme. Dosavadní a tradiční důraz na mesiášské poslání Ježíše trochu upozaďuje něco nádherného a radostného. Něco podstatného a skrytého.

Odpověď na otázku – PROČ? Proč se Slovo stalo člověkem a přebývalo mezi námi? Chceme věřit tomu, že nás Bůh pod tlakem okolností chtěl či musel vykoupit, že jednal v podstatě z donucení? Že se už na nás nemohl dívat a poslal nám záchranné lano v podobě svého Syna? Z čeho nás chtěl vykoupit a komu bylo výkupné složeno? Já věřím především v Boha milosrdného a milujícího, toužícího po lásce člověka a po fyzickém kontaktu s ním. Mám za to, že proto Ježíš prožívá prachobyčejný lidský život jako kdokoliv z nás, naplněný též slzami, bolem, strachem a únavou. Bůh ví o našem životě vše, sám to v Ježíši prožil a poznal takříkajíc „na vlastní kůži“. Ježíš šel ještě dál. Neváhal vkládat ruce na mrtvé, nemocné, nečisté. Nebál se ušpinit tragikou lidských osudů, předsudků a mravním bahnem.

Nechci vidět Ježíše jen coby Vykupitele optikou jeho nejvyšší oběti položené za nás k usmíření Boha Otce. Chci se na Ježíše dívat též jako na vrchol a důkaz lidsky nepředstavitelné lásky Otce k člověku. Otce, který se chce prostřednictvím Ježíše dotýkat každého člověka, přebývat v něm a splynout s ním v jedno. To vše je možné skrze lásku bližních, skrze slovo Písma a Eucharistii. Nebýt vtěleného Ježíše, tak bychom však tyto možnosti, dary Boží přítomnosti, vůbec neměli nebo je neznali.

Opusťme představy Boha coby hněvajícího se a přísného sudího, hledícího na naše provinění ze vzdálených nebes. Přijměme ho ve svém srdci v podobě biblického otce marnotratného syna, který především neskonale touží po lásce a miluje k zbláznění každičké ze svých dětí. Vždyť lidskými ústy chválí Boha celé stvoření a celý vesmír. Sám Bůh, vtělen v člověka přebýval mezi námi. Což to nestačí k tomu, aby si člověk dodal odvahy a uvědomil si, že žije ve slávě Boží? Bůh se dává a my jsme. Je stále v nás a my svým životem zase skryti v něm. Aleluja!