19. listopad 2015

Když jsem před lety opouštěl kněžský seminář, myslel jsem si, že vím, co je náplní kněžské práce, a těšil jsem se na ni. Ne že bych svou profesi nedělal rád, naopak stále víc v ní vidím potřebnost. Problém je v tom, že se činnost, která je knězi vlastní, bere ve společnosti jako samozřejmost a očekává se, že bude dělat věci navíc.

Za bývalého režimu se stupeň obětavosti kněze hodnotil množstvím opravených církevních budov. Gratulace kněžím vystihovaly přesně to, co věřící od svých pastýřů očekávali: "Děkujeme panu faráři za jeho obětavou službu, zejména za opravy našich kostelíčků." Kněz v modrákách, šplhající po lešení kostela, tehdy uskutečňoval vrchol kněžské spirituality. Organizování společných akcí farnosti bylo v té době pochopitelně velmi omezené.

Po roce 1989 je kněz pod tlakem jiných předpokládaných povinností. Nikdo ho sice nenutí, aby míchal maltu na opadávající fasádu, ale požaduje se od něj, že zajistí firmu, která se o opravu postará, a vyřídí úřední a ekonomické záležitosti s tím spojené. Kromě toho přibylo v době svobody ještě další očekávání. Vyjádřil bych to výrokem jedné dívenky v náboženství: "Pane faráři, já se nudím, udělejte něco, bavte nás.“

Ano, kněz to přece musí "umět s dětmi", s mládeží to má "pěkně rozjet", musí být "akční". Výlety, poutě, tábory, opékání buřtů, fara jako průchozí dům, to jsou dnes atributy kněze, který přece musí být "otevřený" a organizovat řadu volnočasových aktivit.

Představme si lékaře, od kterého by se očekávalo buď opravování ordinací a lékáren nebo pořádání zájezdů pro pacienty za peníze farmaceutických firem. Hlavní je přece to, zda lékař pečlivě léčí své pacienty. Analogicky by mělo platit, aby se od kněží neočekávaly především činnosti, které jsou reprezentativní, zvnějšku viditelné, a proto snadno ocenitelné, a také zábavné.

Blyštící se fasáda je pěkně vidět. Podobně je viditelná pestrá paleta různých akcí pod velením pana faráře. Avšak to, že kněz má především předkládat prameny duchovního života a že proto sám musí čerpat, aby měl z čeho rozdávat, to je jakoby samozřejmost, která ani nestojí za řeč. Možná bychom zde mohli v této souvislosti připomenout Ježíšův výrok: "Hledejte nejprve nebeské království a jeho spravedlnost a to ostatní vám bude přidáno." (Mt 6, 33) Je v pořádku, když se po tom, který má vést věřící k "nebeskému království a jeho spravedlnosti" očekává především to "přidáno"?