2. prosinec 2018

Co si fakticky představit pod svátostí biřmování? Lecjaké poučky a definice známe, ale jak je to skutečně? Biřmovanci mohou být v očích druhých (vesměs ale neodůvodněně) těmi, co jsou ve své víře dále a hlouběji. Ještě horší je, pokud by si to o sobě ve své pýše mysleli i biřmovanci sami. Někdo čeká od této svátosti jisté prozření, převrat, povel k útoku, přechod do jiné dimenze, iniciaci nového života... To všechno může být a je to krásné. Může být, ale nemusí. Také můžete jen napjatě přešlapovat na místě jako na startovní čáře, čekajíce na výstřel, kterým vběhnete do závodu o lepší lidství. A to čekání může být dlouhé, nekonečné, definitivní.

Pokud bychom v tomto duchu chápali svátost biřmování pouze jako „výstřel“ nebo zázrak v našem životě, bojím se, že bychom byli v zajetí magie a tmářství. Podstata svátosti netkví v samotném liturgickém úkonu, ohromující podívané či očekávaném zázraku. Má svůj hlubší smysl, význam a plody dozrávající často až za horizontem našich dnů. Sejeme a jiní sklízí. Sklízíme, ač jsme neseli. Ani Ježíš přece nečinil zázraky pro ně samé. Pro show, aby se předvedl a ukázal, aby pobavil nebo ohromil. Činy a slova Ježíše šířily především radostnou evangelní zvěst o tom, že se přiblížilo nebeské království.

Ano, šíření této zvěsti napomáhaly i Ježíšova zázračná uzdravení, a to nejen fyzických zranění a neduhů, ale i duše. Díky zázrakům se rychle dostal do povědomí zástupů, ale to nebyl cíl Ježíšovy mise. Šlo o větší věci, o věci nebeského království. Myslím, že takto je tomu i se svátostmi křtu či biřmování. Tyto svátosti nemají být především o tom, že se díky nim konečně otevřou peněženky kmotrů a kmotřiček, že vyvětráme sváteční šaty, představíme kostelnímu lidu celou svou rodinu, předvedeme okázale všem svou zbožnost a znalost liturgie, upečeme ten den kačenu a dopřejeme si dorty, víc než jindy přispějeme do kostelní sbírky, a také se vyfotíme s knězem u oltáře. To ať máme památku a těm, kdo tomu nebudou věřit, že jsme křesťané, můžeme vytřít zrak fotografií s knězem po boku…

Svátosti jsou o něčem jiném. Rozhodně ne o tom, že se něco zlomí a „dokonáno jest“. Křest i biřmování jsou, řečeno hezky slovy o. biskupa Josefa Nuzíka, PROJEKTEM na celý život. Vzpomeňme Joba, co všechno musel prožít a kolik otázek musel ve svém rozhořčení Bohu položit, než přišel k poznání, že Bůh je nepochopitelně velký a lze mu důvěřovat, přestože jeho plánům nerozumíme. Svátosti jsou orientační značky a občerstvovací stanice naší cesty životem. Směřují nás k Otci a utvrzují nás v jistotě a naději, že jdeme správně a dojdeme k cíli. Skrze ně k nám přichází pokoj a radost, že nás Otec nenechává bloudit a zmírat náročností cesty. Jisté je, že naše cesta je svobodná a v našich rukou je, zda se od ní odchýlíme či nikoliv. A když už se tak stane, máme jistotu, že náš pastýř hledá každou zbloudilou ovečku. Chce to jen slyšet hlas hledajícího, vnímat jeho blízkost a prožívat, všímat si „značek“, které míjíme.

Svátost biřmování coby symbol křesťanské dospělosti je završením křtu. Nikoliv přijetím do klubu vyvolených. Toužím-li upřímně přijmout Ducha svatého, znamená to nutně, že je v mé duši pro něj i místo. Že cítím prázdnotu své duše, když v ní není Bůh. Že má duše nepraská ve švech kvůli mému rozpínavému „JÁ“, ale naopak je v ní místo i pro „NĚHO“ /to je, řečeno biblicky, ono být „slabý (svým) duchem“; k Ježíšovu zaslíbení nebeského království chudým duchem srov. Mt 5,3/. Vidím tedy svou nedokonalost a slabost bez Boží přítomnosti. A na tom se dá stavět, do těchto míst může vstoupit Bůh a tam se buduje nebeské království. Svátosti, to je totiž zejména porce pokory před Bohem a snaha vzdát se sebe sama v touze být unášen roztodivnými proudy Boží vůle.