11. listopad 2014

Poslední, 4. část

Pondělí 13. listopad 1989 – pátý den

Začíná strašlivou dopravní zácpou, jedeme 12 km přes 2 hodiny. Místo v 7:30 h, přijel autobus před penzión o hodinu později a další jízda je školou pevných nervů. Naši bezvadní řidiči je osvědčují. Před devátou zastavujeme u náměstí sv. Petra. Nejdříve zbrkle pobíháme v touze koupit před odjezdem z Říma jakoukoliv památku dětem i sobě, pohledy. Dosud nebyl čas na nic podobného. Podařilo se a odcházíme se zařadit do fronty před audiencí.

Přes velikou tlačenici a zpoždění vládne zde pohoda a radostné očekávání. Policie každého z nás prohlíží jako před svatořečením předešlý den – bojí se teroristů. Čechové jsou však mírumilovní lidé, žádná bomba se nenašla. Vlastní audience je zase pěkně přiblížena v KN, stejně jako následující závěrečná bohoslužba u sv. Pavla za hradbami. Kardinál Jozef Tomko nás nadchl.

Někteří využili krátké časové mezery ještě k bližšímu seznámení s Kolosseem a antickým Římem. Většina však již unavena, prožila zbytek římského pobytu ve stínu palem u baziliky sv. Pavla. Tam jsme se již všichni vešli snadno, je to velký Boží dům, veliký a neútulný. Přesto je nám trošku líto, že odtud již musíme odjet směrem domů. Rychle ještě jednou opouštíme autobus, když kolem prochází nový slovenský metropolita, arcibiskup úsměvů Ján Sokol. Dal nám své požehnání, podepsal všechny pamětní listy, brožury a ještě (přesto, že neustále tajemníkem upomínán, že už měl dávno být jinde) s námi zazpíval společně známé písničky. Byl to radostný spontánní závěr pouti, autobus startuje, opouštíme Řím, je téměř osm hodin večer. Na shledanou Věčné město? Bylo to krásné a bylo toho dost!

Míříme na sever, k Sieně. Cestou z nás mámí karabiniéři pokutu za rychlou jízdu, ale bratr Večeřa je svou výmluvností předčí. Ve městě sv. Kateřiny jsme po 23. hodině. Zastavujeme nedaleko baziliky a pak jdeme nočním městem k největší gotické stavbě Toskánska na náměstí. Radnice má věž vysokou 102 metry, je téměř tak krásná jako ta florentská. A noční osvětlení jen dodává pohádkovosti. Sienské uličky, plné starých paláců, se nám také líbily, zvlášť ale katedrála na kopci, svítící nádherným bílým průčelím plným soch a ozdob, 12. století. Také Siena stála za návštěvu. Odjíždíme, blíží se jedna hodina po půlnoci, směrem severním. Usínáme...

Úterý 14. listopad 1989 - šestý den

K Benátkám se blížíme kolem šesté ráno. Protože je silná mlha, sychravo a nevlídno, všichni ochotně souhlasí, že návštěva tohoto města jednou stačila. Spěcháme na hranici. Míjíme město Udine, kde se mělo původně stát a nakupovat, takže nás desátá zastihla již na hranicích. Před námi řada autobusů, vypadalo to zle. Ovšem šlo to rychle, takže jsme připravené občerstvení na prvním dálničním odpočívadle zastihli ještě teplé, byť třicet minut po limitu. Maltézští rytíři v plné parádě rozdávali párky, pivo, čaj. Milý závěr pouti, podle svých chabých sil jsme jim na rozloučenou zapěli Díky, načepovali horký chutný čaj do termosek a vyjeli směr Vídeň.

Někdy kolem 15. hodiny nás vítá Štýrský Hradec, malé, čisté, úpravné město. Prožíváme zde mši sv. v klášterním kostelíku, malá procházka a opět jízda, abychom byli před osmou hodinou večerní v metropoli bývalé c. k. říše. Hotel, kde jsme měli původně bydlet, nás nepřijímá, ale odkazuje na jiný, blíže centra. Je jím Admirál těsně při dolním konci Maria Hilfer Str. Ubytováváme se krátce po 21. hodině, rychlé občerstvení a hybaj do noční Vídně. Je zase citelně chladno, ale nevadí, město za nočního osvětlení má svůj jedinečný půvab, který je škoda propást. Návrat o půlnoci, koupel až ráno.

Středa 15. listopad 1989 – sedmý, poslední den

O sedmé ráno vycházíme, naloďujeme naposledy kufry a odcházíme na osmou hodinu k poslední poutní bohoslužbě v nedalekém chrámu sv. Kříže. Pan kaplan při homilii neopomene znovu apelovat na naši skromnost a pokoru, zejména v obklíčení množstvím zboží a lákadel velkého světa. Následuje volná prohlídka města po několika skupinách, krátká chvíle na nákupy dárků (babičkám kafe, dětem angličáky) a je tady 16. hodina, chvíle odjezdu domů. Jsme unavení, prokřehlí a rádi, že se dostaneme ke svým rodinám a teplým krbům.

Non stop ku hranicím, kde všechno jde nadobyčej rychle. Celníci, snad v předtuše blížících se změn, s námi radostně žertují. Pět z nich po chvilce vezeme domů, do Břeclavi. Z Mikulova někteří opět odjíždějí domů svými vozy, jiní autobusem. Další jedou na vlak do Břeclavi, v autobuse zůstávají spacáky, kufry, v jednom případě dokonce kalhoty. Únava udělala své. Rozcházíme se však nadšeni vším, co jsme viděli a prožili, nesmírně duchovně obohaceni, v milém přátelství s novými bratry a sestrami.

Znějí slova uznání a díků. Zasloužené. Snad někdy při podobné příležitosti na shledanou? Svatá Anežka snad bude zase s námi...

Vzpomínáme...