8. prosinec 2023

Téměř na počátku adventu 30. listopadu jsme v rámci cyklu Povídání na faře přivítali otce Jiřího Hebrona z Velehradu. Tématem byl čas adventu a Vánoc, čas ztišení a přípravy na nadcházející svátky, svátky narození Krista Pána.

Jelikož jsme byli zahrnuti mnoha krásnými myšlenkami k adventu, chtěla bych se alespoň o několik myšlenek s vámi přátelé, návštěvníci našeho webu podělit.

Advent je období přípravy na příchod Ježíše Krista. Proč právě advent v této době? Můžeme říci, že to koresponduje i s našimi cykly v přírodě. Není příhodnější období pro ztišení člověka, než právě toto období, kdy se dny krátí. Neboť i to pomalé stmívání přivádí člověka jako by do klidu a tělo upozorňuje, že je třeba se také pozastavit, ztišit se a začít vnímat něco krásného. A to je právě příchod Ježíše Krista.

Když rozpoznáme nádherný rozměr tohoto ticha, tak se začne něco odehrávat. Člověk začne vnímat, že pod tím tichem je ohromný život. Můžeme tak začít vnímat betlémskou zvěst, tedy zvěst o narození Ježíše Krista. Abychom se do toho ticha mohli uvést, máme k tomu různé prostředky. Roráty patří mezi ně.

Roráty mají takovou strukturu, že nás uvádějí do ticha, neboť se odehrávají v tichu, v setmění kostela a ve společenství, které je nesmírně důležité. Tento rozměr (společenství) nám umožňuje prožívat radost, která se nikdy nedá plně prožít v samotě. Pouze ve společenství, ve kterém dochází ke sdílení, lze prožít radost v její plnosti. Nikdy tedy nelze prožít skutečnou radost, pokud ji s nikým nesdílím. 

Dalším rozměrem rorátů je, že spojují lidi známé i ty kteří se neznají, ty kteří mají k sobě daleko z nějakého důvodu, také ty kteří mají v sobě něco nevyřešeného z minulosti.

Důležitá je zde také určitá pravidelnost. Abychom mohli stále zajíždět na „hlubinu“,  neobejdeme se bez pravidelnosti. Bez pravidelnosti to nejde, zachovej řád a řád zachová tebe. To že člověk vstupuje více do tohoto ticha, je dáno tou pravidelností.

Roráty, jak uvádí wikipedie české liturgické zpěvy, které nemají v evropské kultuře obdobu, jsou krásné písně, které provází ranní adventní mše svaté. Jejich počátek sahá až do dob Karla IV. Nejznámější píseň Ejhle, Hospodin přijde pochází z antifonáře Arnošta z Pardubic z roku 1364, písně zařazené do našeho Kancionálu jsou datovány do 16. století a jsou psány česky. Díky těmto písním se zachoval český jazyk i v době pobělohorské.

Buďme tedy vděčni a pokud můžeme, zapojme se do zpěvu starodávných písní, neboť zpěv má jedinečnou vlastnost. Propojuje naše tělo od hlavy až k patě. Tak jak zpěv rezonuje, tak nás nic nespojí a nezharmonizuje jako zpěv. Pokud zpíváme, dokážeme se více koncentrovat a sjednocovat a vede nás to k většímu usebrání.

Již od dávných dob vždy před velkými svátky bylo období, které bývalo obdobím postním. I advent byl spojován s postním obdobím. Také my si můžeme v tomto období něco odepřít, ale vždy tak, abychom se nestavěli do pozice „hrdiny“, který zvládne i to, co je nad jeho síly. To Pán po nás nežádá.

Můžeme si tedy odepřít to, co máme rádi, třeba místo 10 cigaret vykouříme pouze 7, bude to pro mnohé velká oběť, ale lze to zvládnout. Můžeme třeba odložit své šperky a nosit pouze snubní prsten, místo čtení magazínu můžeme zajít navštívit příbuzné a známé, jejichž návštěvu neustále odkládáme, místo zbytečného povídání, zůstaňme v tichu nemusíme začínat hned s hodinou, stačí, když si pro začátek stanovíme deset minut, poznáme jak jsou tyto minuty pro nás důležité.

V adventu nejde o to, abychom si nastavili vysoké cíle o kterých víme, že je nikdy nedosáhneme. Stačí, když se budeme snažit hluk tohoto světa, nahradit chvílemi ztišení a klidu. Vždyť příprava na Vánoce, na narození Spasitele není závodem, kdo více uklidí, napeče cukroví, zabalí více dárků a vše vyzdobí, ale o tom, aby svátky narození Spasitele byly pro nás dny plné radosti a veselosti a nikoliv tělesného a duševního vyčerpání...