27. srpen 2023

V tomto období se snažíme najít si alespoň nějaký ten den k odpočinku. Někdo volí odpočinek u vody, jiný navštěvuje zajímavá místa, nebo si tento čas vymezí k putování. Mezi nejznámější poutníky, kteří putovali na svátky do Jeruzaléma jsou Sv. Josef a P. Maria s dítětem Ježíšem.

Nemusíme se vydávat na daleké či nákladné poutě do známých či neznámých míst. Můžeme putovat každý den do katolického kostela, který míjíme při cestě do práce, procházíme kolem něj při plnění pracovních povinnosti, na procházce, nebo si jej můžeme zvolit přímo za cíl svého putování.

Italský katolický filosof, teolog, spisovatel a žurnalista Veneziani nás nabádá, abychom vstupovali do katolických kostelů i mimo slavení mše svaté. Jeho výzva směřuje nejen ke všem katolíkům, kteří se pravidelně zúčastňují mší svatých, ale také těm, kteří prožívají krizi ve víře.

Mnozí z nás katolíků, dle Venezianiho ignorují „liturgii ticha“, která rezonuje z prázdných chrámů i v době mimo slavení mší svatých. Prázdný kostel se tak stává skutečným místem občerstvení mysli i duše a krátká „liturgie ticha“, kterou je zde možno najít, je vždy podnětná a osvěžující.

Veneziani vyzývá, abychom začali systematicky navštěvovat prázdné kostely mimo termíny bohoslužeb a modlili se tu, abychom třeba jen využili čas na krátké zamyšlení se nad svým životem. Je důležité, abychom do prázdných a tichých kostelů chodili jak se svými radostmi, tak se svými pochybnostmi, problémy a otázkami.

Papež Benedikt XVI. napsal: „Krása katolických kostelů spočívá v tom, že se v nich vždy nějakým způsobem slaví Boží přítomnost.“ Červené světlo nad Svatostánkem upozorňuje, že v chrámu je přítomný Někdo, okolo koho cherubíni a serafíni svým šuměním (šuchotaním) křídel utkali zdánlivé ticho, poskytuje lidským duším úlevu.

Mne vždy fascinuje skutečnost, kdy z rušné ulice či náměstí člověk vstoupí do tichého chrámu. Zavře vstupní dveře a je obklopen tichem. Svět jakoby „zůstal za dveřmi“. Tyto okamžiky jsou skutečnou odměnou pro duši, která v tichu chrámu může spočinout v blízkosti svého Stvořitele, stejně jako Marie „u nohou Pána“ a hovořit s Ním jako s nejlepším přítelem.

Sv. otec Pio píše svým duchovním dcerám o návštěvě Porciunkula v Assisi: „ Poutník se zde zcela spontánně sklání a pokleká, vstupuje do Božího mlčení, zakouší, jak na něm spočívá lahodné požehnání, jak nekonečně slastná modlitba vystupuje z minulých staletí a jak se zde bude vznášet také v následujících epochách dějin. Staletí naplněná láskou svatých, staletí naplněná celovaly obětí, staletí naplněná slzami vykoupených. Ó, jak velkolepé a slastné je v Ježíšově církvi božské dogma o společenství svatých! Toto je doopravdy brána do věčného života. Tak to stojí napsáno v průčelí malého kostelíka, který nese jméno Porcinkula.“

To co popisuje otec Pio můžeme zažít i v každém „kostelíku“ – malém, neznámém či hlavní katedrále a to, přítomnost Boží. To je důvodem, proč se otevírají dveře katolických kostelů, aby každý mohl kdykoliv vstoupit…

Podle Nicolase Comeze Dávila (1913 – 1994), kolumbijského katolického filozofa není třeba žádné výrazné úsilí na to, aby Bůh mohl úspěšně působit v lidském nitru. Nejdříve stačí víra v Boží přítomnost a existenci a Bůh už začne sám pozitivně působit v lidském nitru. Kdo nechá Boha působit ve svém nitru a nechá se jim vést, zanedlouho (čoskoro) pocítí pozitivní změny ve svém životě.