20. prosinec 2022

K adventu patří v našich zemích po celá staletí staročeské roráty. „Rorate coeli desuper“ – znějí slova latinského vstupního zpěvu uvozujícího adventní mše, sloužené před ranním rozbřeskem. „Rosu dejte nebesa shůry“, zní český překlad této písně, jež dala název jak těmto mším, tak i doprovázejícím zpěvům – rorátům.

Původ rorátů sahá hluboko do minulosti. Poláci uvádí, že rorátní bohoslužby u nich zavedl sv. Vojtěch, jenž se s jejich formou seznámil v Římě. Rorátní mše se zde sloužily především v mariánských chrámech a výlučně o sobotách, díky čemuž mohl být k liturgii používán mariánský mešní formulář. Sobota je dnem zasvěceným Panně Marii. Slavení adventu, tj. očekávání Kristova narození, se v samém srdci křesťanství nemohlo obejít bez upření pozornosti na dívku z Nazareta, jež Vykupitele porodila.

Tuto zásadní událost připomínaly při rorátních obřadech působivé vizuální průvodní jevy. K obvyklým šesti svícím planoucím na oltáři byla zapalována i sedmá, patřičně nazdobená, symbolizující Hvězdu jitřní, symbol Panny Marie, převzatý z novozákonního Zjevení sv. Jana. Dalším vizuálním jevem byl jáhen zpívající evangelium v potemnělém chrámě a v ruce držel lilii.

To vše zapůsobilo i na Karla IV., který římské svatyně během svého pobytu v Římě navštěvoval. Umínil si, že jejich slavení rozšíří i v českých zemích. Právě ke Karlovi IV. se váže zrod jejich formy známé v dalších staletích, značně odlišné od adventních bohoslužeb v jiných zemích.

S pomocí svého přítele arcibiskupa Arnošta z Pardubic vymohl panovník pro české země výjimku – rorátní mše sv. mohly být slouženy denně, nikoliv jen v soboty, jak tomu bylo jinde v Evropě a čeští věřící si roráty opravdu zamilovali. Přispěla k tomu i jejich hudební stránka. Nemalou roli v přilnutí k rorátním bohoslužbám snad sehrála i dobová atmosféra, ovlivněná všudypřítomnou hrůzou ze strašlivé morové epidemie, kosící statisíce lidí po celé Evropě.

Při rorátech se využívaly motivy gregoriánského chorálu, postupně rozvíjené běžnými mešními písněmi. Zpočátku obstarávali zpěv chorálových motivů (nejen při rorátech, ale i při bohoslužbách během celého liturgického roku) toliko klerici, v dalších staletích „převzali tón“ členové literátských bratrstev, rekrutovaní z laických, ale velmi kvalitních zpěváků. Tak tomu bylo až do doby vlády Josefa II., jenž ve své zakazující mánii, jíž padly za oběť poutě, poutní místa či kláštery, přikročil v roce 1783 i ke zrušení těchto bratrstev.

Josef II. zavedl němčinu jako povinný jazyk do veřejné správy. Jako byly v předešlých desetiletích jednotícím prvkem (rovněž co do jazyka) českých katolíků poutě, nacházeli nyní společnou řeč ve zpěvu českých kancionálových písní. Týká se to i písní adventních, jež českým textem opatřili v 16. století především utrakvisté, kteří také podlehli kráse těchto melodií.

Ačkoliv byla bratrstva po smrti Josefa II. obnovena, navázat na přerušenou tradici se jim již nepodařilo.

Vzdor tomu však jejich obliba neustávala. Objevují se dokonce v poezii, například u veršujícího kněze Xavera Dvořáka: „Rorate, rorate, ach, rorate! / Jak plakala by duše ve mně; / nebesa, jež se otvíráte, / proč nezrosíte naší země?“

Ale i opravdoví mistři verše, roráty ve svých dílech zmiňují. Třeba takový Jaroslav Seifert: „… a s nebe slýchám krásný hlas. / Ne obyčejný, ale svatý, / když do tmy ráno vyjdu vraty/ a spěchám sněhem na roráty.“

Nebo Bohuslav Reynek, u nějž na tuto bohoslužbu nespěchá jen on sám: „Ohně v dušičkovém přítmí/ byly na hřbitovy sváty. / Obrátily se v cest rytmy, / sbíhají se na roráty.“

Či Zdeněk Rotrekl a jeho: „Adventní jitro tu – / Hle – horský zvon pro tvou tesknotu/ tesknotu zvěře lesů vod/ země bezdechá svůj doprovod/ slyš – Rorate coeli desuper.“

Ještě pár let po II. světové válce byly roráty naprostou samozřejmostí prakticky v každém kostele. Lidé se před svítáním scházeli denně na pobožnost doprovázenou překrásnými písněmi ze zpěvníku Dobroslava Orla z roku 1930.

Liturgické reformy po Druhém vatikánském koncilu (1962-65), které představovala jednak redukci votivních mší (sloužených na zvláštní úmysl, tedy i k oslavě Panny Marie), ale především zcela změněný mešní obřad přispěly k zániku rorátů. Mnozí, kteří si nepamatujeme „vroucné roráte“, se mylně domníváme, že roráty ve svých kostelích slavíme, když chodíme na ranní mše (někteří máme za to, že roráty slavíme i na mších večerních), když zpíváme „Ejhle, Hospodin přijde“. Snad se podaří i v naší farnosti časem navrátit roráty, tak jak si je pamatují Ti starší…

Rosu dejte nebesa shůry: Libor Rösner zkráceno