3. prosinec 2021

Jen málokdy si člověk přesně a barvitě vybaví to, co se mu v noci zdálo. Možná je to tak i lépe. Nechci být opovážlivý a hovořit o nějakém svém prorockém vidění. Jenom mi dnešní sen připravil hutnou porci ingrediencí k drobné úvaze. Co se mi to tedy zdálo?

Stál jsem ve venkovském kostelíku a přede mnou byl přímo na stěně namalován nepřehlédnutelný obraz. Biblický výjev, blíže neurčitá kompozice osob, znázorňující událost z Písma. Malba to byla velkolepá, čišela novotou a péčí farníků. Od klenby stropu kostelíku visel až k zemi provaz, který byl provlečen ve skobách s okem, zatlučených do zdi. Tyto skoby procházely i středem onoho biblického výjevu, čili provaz rozděloval onu malbu vertikálně jakoby na dvě poloviny. Z nějakého důvodu jsem byl nutkán vzít za provaz a rozezvučet zvony ve věži kostela. Bylo to opravdu silné nutkání, touha, která nešla uhasit. Čím více a silněji jsem za provaz tahal, tím více zvonů se ozývalo a o to hlasitěji zvonily. Viděl jsem přitom, jak při tahání provazu tento dře a odírá onu vzácnou malbu ze stěny kostela. Cítil jsem se provinile, ale ta touha zvonit a rozezvučet všechny zvony v plné síle byla silnější a já bláznivě, stále rychleji a mocněji tahal za provaz. A provaz svým pohybem nahoru a dolů dál odíral malbu ze stěny, až byly po chvíli vidět jen cihly a malba i s omítkou byla pryč. Zíral jsem udýchaný na své „dílo“ a za zvuku utichajících zvonů nad hlavou rozpačitě přemýšlel, co jsem to vlastně udělal…

Tolik mé snění, ze kterého jsem se s pocitem provinění okamžitě uprostřed noci probudil. Kupodivu ranní procitnutí nepřineslo zapomnění, ale daný sen se mi znovu objevil před očima a měl jsem nad čím přemýšlet. V křesťanské tradici je zvon symbolem hlasu, oznamujícího pravdu. Posláním zvonu je chválit Boha, svolávat lid k liturgii, shromažďovat kněží, oplakávat mrtvé, zahnat zlé (vlít naději) a oslavit Boha i sváteční chvíle… Jak se dívat na zvony a zničenou malbu v případě mého snu? Třeba i tímto pohledem…

Jsem (věřící) člověk v určitém „zajetí“ uvnitř kostela, ukryt před vlivem okolního světa, v bezpečí a tichu svatyně, zahleděný do krásy opečovávané malby, která je mi tak nádherná pro ideál, který znázorňuje. Co je venku je daleko, to mne neznepokojuje. Svět pouze rozptyluje mé soustředění se na statickou krásu malby na stěně kostela. Jsem zde v závětří, mám zde jistotu svého pohodlí, a to že mi nikdo nerozumí a já nerozumím nikomu, mi nevadí. To co jsem zde uprostřed kostela objevil, mám jen pro sebe, a kdo to nenalezl jako já, má vlastně velkou smůlu. OVŠEM pak se najednou uvnitř mého já něco pohne a já zatoužím zatáhnout za provaz a rozezvučet zvon. Je to tak silné a působivé nutkání, že tak učiním jednou, dvakrát a pak stále víc a silněji. Vidím, že pohyb provazu ničí malbu, poklad celého kostela… Přesto pokračuji a to s radostí, že se konečně něco děje. Já totiž tím zvonem jako hlasem dávám najevo celému světu, že jsem (věřící) člověk tady a teď. Že mám své místo ve světě. Volám k sobě nejen bratry a sestry ve víře, ale zvuk zvonu hovoří i k těm, kteří Pána dosud nepoznali… Krása uzavřené svatyně se hlasem zvonu nese do světa a já se stávám jeho součástí. Stojí to úsilí, tahat za provaz není jednoduché. Tento můj pohyb, má síla, nasazení, se přetavuje ve zvuk zvonu nesoucího se krajinou. Dávám na vědomí, že jsem tady, že je tady kostel, náš Pán. Zvukem zvonu žije má víra ve světě a nejde ji přeslechnout. Volám hlasem zvonu „rychle sem, tady je to co hledáte!“, „nebojte se, je tady toho dost a pro všechny!“, „každý je hoden, nezoufejte!“… Hlas zvonu křičí do světa to nejpodstatnější. Že kostel sám, jeho inventář a statická krása tohoto lidského díla, není a nebyl nikdy cílem, ale pouze prostředkem k následování Pána. Místo k setkání se navzájem a zároveň i místo k setkání se s Ježíšem v tajemstvím zahalené hostině. Kostel není úkrytem před světem a sebou samým… Tak tedy zvoňte zvony nad naší krajinou v každé době!