13. listopad 2021

Opět jsme se sešli poslední čtvrtek v měsíci, tedy 28. října 2021 na pravidelném povídání. Tentokrát nás navštívila sestra Zdislava Nosková OSF. Je postulátorkou procesu blahořečení sestry Elišky Pretschnerové OSF a seznámila nás s životopisem služebnice Boží. Sestra Eliška Pretschnerová OSF prožila téměř celé 20. století (1911-1993). Byla to žena věrná Bohu i člověku za všech okolností. Ať žila nebo pracovala kdekoliv, naplňovala evangelium a ve františkánské prostotě a pokoře sloužila nejen sestrám a církvi, ale všem lidem. Její život poznamenaly dvě totality: německá a komunistická, ale ona se nikdy nezastavila, věřila v budoucnost a vítězství dobra, neztratila víru a naději a měla úctu ke každému člověku. Každý všední den žila svou svatost – jako představená společenství sester, jako zdravotní sestra v nemocnici, v ústavu pro mentálně postižené, nebo jako budovatelka domova pro starší sestry v těžké zednické práci.

Povídání bylo doplněno prezentací, kterou krásně dokreslila slova sestry Zdislavy. Mám za to, že život sestry Elišky, jak jsme jej vyslechli se dotkl i srdcí nás všech přítomných a povede nás nejen k zamyšlení, ale i ke změně našeho myšlení.

Ještě, než jsme se rozloučili, požádala jsem sestru Zdislavu o krátký rozhovor.

Setkala jste se osobně se sestrou Eliškou, jak na ni vzpomínáte?

Ano, sestru Elišku si pamatuji velice dobře… Když jsem vstoupila do společenství sester (1971), ona byla už v rok v Římě, byla generální představenou, nejvyšší představenou naší mezinárodní kongregace. Pokud to tehdejší komunistický režim dovoloval, přijela k nám na „vizitaci“ – to je návštěvu sester, kdy objela všechny komunity a mluvila s každou sestrou. (Jednou nám tu dokonce zůstala 14 měsíců, protože komunisté ji zadrželi a nemohla se zpět do Říma vrátit. Byla to pro ni těžká doba, kdy byla podrobována ponižujícím výslechům Státní tajné bezpečnosti.) A právě tehdy jsem se s ní setkala. Bylo mi 20 let, byla jsem tajnou novickou - to ještě člověk neví, jak se má zorientovat v životě, navíc jsme pracovaly v domově důchodců a měla jsem na starosti 320 lidí, bylo to v Praze – přišla jsem z vesnice, z Moravy… - prostě pro mladého člověka dost náročná situace. První setkání se sestrou Eliškou bylo překvapující, čekala jsem, že se mě bude ptát, jak zvládám modlitbu, povinnosti sestry a práci, jak žiju v komunitě sester… ale to se nestalo! Zeptala se mě: Fanuško, (jsem křestním jménem Františka), JSI ŠŤASTNÁ? Řekla jsem – Ano, sestro Eliško! A ona mi řekla: A když budeš věrná, tvoje štěstí poroste, to ti zaručuju. Mluvily jsme o mých povahových vlastnostech, protože řeholní život se odehrává ve společenství sester a lidí, a každá máme svou povahu, s kterou je často třeba bojovat… Ona mi řekla – Jsi ráda veselá? – Buď hodně veselá! Máš ráda lidi? – Měj je ráda a přijímej je, jací jsou! Má Tě ráda paní vedoucí? (byla to komunistka) – Dovol jí, ať tě má ráda a také ty ji měj hodně ráda! Tvoje osobní vlastnosti jsou darem pro naše společenství, které jsi nám přinesla! Zůstaň sama sebou! – a to ze mě spadl veliký kámen! Naprosto mě zorientovala v životě, a když jsem později měla problémy, starosti a prožívala krize, vždy jsem šla – nebo napsala jí. Zůstala mi vždycky velice blízká. A teď, když tolik let poznávám její život, jsem naprosto přesvědčena o její svatosti.

Jako postulátorka putujete po stopách sestry Elišky, co Vás na této cestě nejvíce překvapilo?

Jít po stopách svatého člověka je velký dar. Nejvíc se mě dotýkal fakt, jakou stopu sestra Eliška za sebou zanechala. Ať to bylo u nás, ať v Římě, ať v USA, ať v Chile, v komunistické společnosti nebo ve svobodném světě– všude se projevovala stejně – blízká lidem, lidé jí nikde nebyli lhostejní, pomáhala všude, jak mohla. Navštěvovala rodiny sester i ve farnostech, kde sestry působily. Měnila oficiální návštěvy v krásná setkání, prostě jsem viděla, že člověk, který usiluje o svatost zůstává všude stejný – milující a sloužící. To mi moc pomohlo v životě.

Prosím přibližte nám, v čem spočívá práce postulátora v procesu blahořečení?

Vést proces blahořečení je poměrně náročná věc. Život člověka, kterého nabízíme církvi a společnosti, se musí zkoumat po stránce teologické, historické a právní – je to proces, ve kterém o zkoumaném člověku podávají pod přísahou svědectví ti, kteří ho znali. Je třeba dokázat, že Služebník Boží má co říci lidem DNES. O proces se stará biskup nebo jeho delegát v místě, kde Služebník Boží zemřel, v našem případě probíhá v Hradci Králové. Takže v procesu pracuje tribunál, znalci teologie a historie, řada svědků – přímých nebo z doslechu. Postulátor v tom všem musí působit jako „štika“ – nenechat vody stát. Nejdříve musí být jisté, že existuje tzv. „pověst svatosti“ – než začal proces, musela jsem cestovat po stopách sestry Elišky a zkoumat tam, jakou „brázdu“ tam vyryla. Zda jsou tam lidé, kteří si ji pamatují. Shromáždit vzpomínky, budoucí svědky, případně důkazy o vyslyšených prosbách na její přímluvu. Byla jsem překvapená – ačkoliv jsem začala pracovat 20 let po smrti sestry Elišky, kolik lidí ji pamatuje, kolik lidí svým životem ovlivnila a nasměrovala k dobrému.

Postulátor je osoba, která má nejvíce Služebníka Božího znát - je zodpovědný i za to, aby proces šel dopředu, aby neusnul, a abychom ho z diecézní části posunuli do Říma, na Kongregaci pro kauzy svatých, kde začne římský proces. Tam se teprve rozhoduje, zda život sestry Elišky bude uznán jako hodný následování. Zda žila „hrdinské“ ctnosti. To znamená, v čem ji můžeme dát za příklad nejen věřícím, ale celé společnosti, v níž právě teď žijeme. Konečné slovo má v té věci svatý Otec. Když je jeho rozhodnutí kladné, může začít proces o zázraku – a je-li uznán – přistupuje se k blahořečení. Takže to je opravdu dlouhý a důkladný proces. Když kauza blahořečení začíná, neznamená to, že bude končit blahořečením, zatím jen shromažďujeme materiál, který předložíme Římu k rozhodnutí. Aby to bylo uděláno dobře, musí zaručit právě postulátor.

Jak můžeme v každodenním životě následovat život svatých?

Křtem jsme povoláni ke svatosti, každý z nás – tedy být svatý není volba, ale povinnost, překrásná možnost naplnit hodnotně svůj život. Modelem svatosti je náš Pán – Ježíš Kristus. Svatost je vlastně napodobit jeho život. Jsme teď v měsíci listopadu, který začíná slavností Všech svatých, myslíme na duše našich drahých zemřelých – chodíme na hřbitovy a vlastně si ani neuvědomujeme, že všichni směřujeme do slávy vzkříšení, do nebe – kam „nic nesvatého nemůže vejít“… To si asi všichni přejeme. Problém je, že svatost není jen milost, ale životní styl, ke kterému se musíme rozhodnout – každý z nás. Je to styl života „proti proudu“. A to člověk musí chtít do něho vstoupit. Svatý Otec František nám napsal dopis o povolání ke svatosti v současném světě: „Radujte se a jásejte“. Krásně tam mluví o „svatých od vedle“, o obyčejných lidech – rodičích, kteří s láskou vychovávají své děti, o mužích a ženách, kteří pracují, aby si vydělali na chléb, o nemocných a starých lidech – svatost je pro všechny, nejen pro biskupy, kněze, řeholníky - ale pro „každého jeho vlastní cestou“. Dalo by se říci, kolik je lidí, tolik je cest ke svatosti, nikdo není odstaven, ani vyloučen, tolik je cest ke štěstí. Zde i na věčnosti. Stručně se dá říci – svatost je praxe lásky, život pro Boha i pro lidi. Nic nemožného, ani nesnadného. A navíc – k tomu máme prostředky, které máme využívat, abychom opravdu ke svatosti došli: - ani jeden den bez modlitby, - ani jedna neděle beze mše svaté a svatého přijímání, - ani jeden měsíc bez svaté zpovědi. Třeba následovat a zachovávat Boží přikázání a naplnit je láskou. To je styl života křesťana. Moc doporučuji si dopis svatého Otce Františka přečíst.

Do synodálního procesu by se měli zapojit všichni pokřtění celé katolické církve, jak bychom měli začít?

Svatý Otec si přeje, aby se Církev rozvíjela, aby odpověděla na očekávání této doby a společnosti, ve které žije… Často je slyšet na církev kritiku, teď je konečně možnost vyjádřit se čestně nahlas a říci svůj názor. Především se rozhodnout a zapojit se už teď do přípravného procesu. Modlitbou za synod, ale pokud jen trochu můžeme, jít do synodálních skupinek. Měly by být organizovány ve farnostech. Viděla jsem, že máte na svém webu letáček, který jasně říká, o čem to bude. Tajemství úspěchu je v otevřenosti, naslouchání, odpovědi na otázku, kterou nám pokládá Ježíš stejně, jako kdysi apoštolům: „Za koho mě pokládáš?“, co pro tebe znamenám, a navíc: „Co si myslíš o mojí církvi Ty?“ O co vlastně jde – je to stále stejné a jakoby „pořád dokola“ – abychom nebyli katolíci na papíře, ale v praxi, aby nám na církvi a na lidech kolem nás záleželo, abychom dovedli něco ze sebe vydat, nejen přijímat, nejen sedět v kostelní lavici, ale vykročit z ní… takže církev je naše, záleží mi na ní, chci pro ni něco udělat? Když ano – pak začněme!

Z pohledu člověka občas přicházejícího na bohoslužby můžeme mít pocit, že věřících ubývá. Jak se díváte na tento současný jev?

Řekla bych, že je to opravdu tak – ale myslím si, že je to proces naprosto zákonitý. Nejstarší generace, která z 90% naplňovala kostely, umírá. Jsou to často lidé věrní, lidé modlitby a příkladného života. S nimi ztrácíme mnoho. Ale platí i zde to, co jsem řekla o svatosti. Často se stalo, že rodiče svou víru dětem nepředali, nebo ji děti vlivem stylu života ztratili. A ti pak už svým dětem nedokázali život z víry předat. Mockrát jsem se setkala s tím, že „tradičně věřící“ člověk vlastně ani neví, co je obsahem víry – a nedovede ji proto ani předat dál. Nemluvě o tom, že jeho život z víry je nepřesvědčivý. Mnohdy se chová jinak v kostele, jinak venku – v rodině, v zaměstnání. Víra, která nepoznamenala život. Možná to bylo splnění povinnosti, nebo náročné tísnivé cvičení, ale chyběla tam radost, radost z víry, nemoc ze smutku… a to jeho děti nechtěly nebo odmítly. Je možné se jim divit?

Na druhou stranu – jak vidím kolem sebe – jsou zde mladé rodiny, mladí lidé, kteří se rozhodli. Právě pro život „proti proudu“. Hodnoty, podle kterých žije dnešní společnost: bohatství, úspěch, zabezpečenost, zakládání si na sobě, nespravedlnost, nerovnost, prázdný životní styl vlastního sobectví, pohodlnosti a lenosti– nedají člověku smysl života, a už vůbec ne radost ze života. A to právě mladí cítí. Je to opravdu cesta „proti proudu“, ale náš Pán – Ježíš nás nenechává o samotě. Sám řekl: Já jsem cesta, pravda, život. Já jsem s vámi po všechny dny… a mnoho a mnoho dalších ujištění. Cesta víry je opravdu pro odvážné, ne pro průměrné lidi, kteří „chodí do kostela, protože se vždycky chodilo“, nebo si nedovedou představit neděli jinak, než jít do kostela. Ale to by bylo málo. Takové křesťanství neosloví nikoho. A lidé kolem nás – říkáme jim „nevěřící“ na nás často radost a naději z víry nevidí. Nejsou do našich kostelů přitaženi. Opravdu někdy nevypadáme jako lidé zachránění, spasení, plni radosti z víry. Jak nás často upozorňuje svatý Otec: jsme lidé smutných tváří… A to je výzva – vyjít a svědčit o radosti: svým životním stylem, modlitbou a obětí za naše děti a mladé, aby mohli také oni přijít.

Děkujeme za Vaše odpovědi. Jsou pro nás povzbuzením. Přejeme hodně zdraví, Boží požehnání, odvahu a přímluvu Vašich patronů pro Vaši službu