22. listopad 2020

1., 2. čtení a evangelium, uvedení do liturgie.

Vůdčí schopnost (vedení) našeho Pána J. K.

V naší demokratické kultuře (z pohledu USA, částečně je to i náš pohled) máme povědomí o králech a císařích jen z televize, internetu, knih a časopisů, a to hlavně z historie. Ale máme důvěru v takové vůdčí představitele, kteří „odvozují svou pravou moc od souhlasu, těch, které vedou“ (Vyhlášení nezávislosti). Osvícená a spolehlivá vůdčí schopnost takových autorit je velkým dobrodiním pro každou společnost. Očekáváme, že naši vůdčí představitelé budou svědomití lidé, zodpovědní vůči Bohu, jestliže jsme „národem podrobeným Bohu“. Naši vůdčí představitelé se musí podobně starat o všechny, protože „všichni lidé jsou si rovni, co se týká jejich lidského původu“.

Pokud bychom měli popsat, co Ježíš Kristus pro křesťany znamená, nejpravděpodobněji bychom nepoužili tuto důvěrně známou terminologii členů amerického zákonodárného shromáždění (roku 1787). Proto bychom neměli být překvapeni, že Bible Ježíše popisuje jako krále, jelikož vůdce a král byl v biblické kultuře identický, jeden a tentýž. Židé znali okázalost krále Šalomouna, heroickou oddanost a odvahu svého „zákonodárce“ krále Davida, moc a sílu egyptských a babylónských králů, proto použili tyto důvěrně známé obrazy k tomu, aby popsali Ježíšův vztah k lidu, který „posvětil svou vlastní krví“ (Žid 13, 12). Schopnost vést je alternativou k pokřivenému druhu svobody, která ústí v chaos a zkázu. Zakoušíme to denně kolem nás. Nechejme se podrobit Ježíšově schopnosti vést druhé, Ježíšovu vedení. „Otče Všemohoucí, přiveď celé lidstvo k jednotě v Ježíši Kristu, tvém Synu, jehož království s tebou a svatým Duchem, trvá v jediném Bohu na věky věků“. (Alternativní vstupní modlitba.)

Jak první tak třetí čtení dnešní neděle popisuje Ježíše jako krále, a používá přitom obrazu pastýře a stáda. Jeden rodilý Němec prohlásil: „Ten, kdo chce porozumět básníkovi, musí vycestovat do básníkovy země.“ Pastýři a ovce byly v zemi Bible součástí denního života. Myšlenkově bychom se tam měli přenést, kdykoliv čteme Bibli a chceme porozumět tomu, co nám Bůh míní skrze biblického autora sdělit. Bůh se skrze svého Pomazaného (Mesiáše, krále Ježíše Krista) o nás stará. Poslední verš s poznámkou o soudu propojuje první čtení s evangeliem, kde král odděluje ovce od kozlů. „Pán je můj pastýř, nic nepostrádám.“ (žalm)

Svatý Pavel zastává nauku, že Ježíšova královská vláda, které se slavně ujal svým zmrtvýchvstáním, bude trvat až do jeho druhého příchodu. Pak předá království svému Otci. Smysl těchto slov je, že Bůh jedná ve světě „skrze Ježíše Krista, našeho Pána“. Na konci časů, bude vztah Boha k vykoupenému lidstvu bezprostřední. Všimněme si, že prozatím je Ježíšovo království v neustálém boji se zlem. „Kristus musí kralovat, dokud mu Bůh nepoloží všechny jeho nepřátele (zlo) k jeho nohám.“ A my bychom měli mít spoluúčast na tomto boji proti zlu.

V této nádherně vymyšlené scéně, která vyobrazuje parůzii, druhý Ježíšův příchod na zemi, vidí Matouš jádro Ježíšova morálního učení. Nepřehlédni, že Ježíš, představený jako král a soudce, se sám identifikuje s chudými a utiskovanými lidské společnosti, a že nejvyšší zákon lásky bude při soudu závažnou mírou. Tato radostná zvěst o posledním soudu vyznačuje konec liturgického roku. Měli bychom soudit – posuzovat – sami sebe. Poslední soud neznamená konec, ale nový začátek pro ty, kteří za svého života Ježíše následovali, poddali se jeho schopnosti vést a zachovávali či dbali na jeho velké přikázání lásky.