Životopis sv. Františka z Assisi

František z Assisi
6. říjen 2014

Narodil se v roce 1182 v Assisi v Umbrii ve střední Itálii a při sv. křtu dostal jméno Jan. Jeho otec Petr Bernardone pocházel z Florencie a byl bohatým obchodníkem s látkami. Matka Dominika, roz. Piku, měla ještě syna Angela, který se později oženil.

Vzhledem k tomu, že otec obchodoval s Francií, naučili se francouzštině i jeho děti a malý Jan začal být příbuznými nazýván Francouzem a Franciskem (z toho Francesco - František). Otec si přál, aby se kupcem stal i František, který znal i latinu, ale jeho život se ubíral jiným směrem. Zprvu bychom ho snad mohli označit za bouřlivého mladíka, v němž ale převládala dobrota srdce. Ve svém postavení nehleděl na peníze a pěkně oblékaný pobýval rád ve veselé společnosti. Zároveň byl štědrý k chudým, a když jednou pro nedostatek času odbyl žebráka, s lítostí se pak za ním rozběhl. Žil ve světské společnosti, ale nikdy v něm nebyla sobeckost ani se nedopustil mravního provinění. - Toto, s ušlechtilou povahou, otevíralo jeho srdce působení Boží milosti, na kterou se snažil horlivě odpovídat a tím rostl ke svatosti.

Kvůli zábavám mu otec občas činil výčitky, ale matka ho omlouvala a jeho společníci ho měli v oblibě. Situace se změnila, když se nějak zapletl do bojů mezi měšťany z Assisi a z Perugie. Octl se v zajetí, z něhož se dostal až po roce. Ve 20 letech prodělal závažnější onemocnění, po němž se chtěl vracet k dřívějšímu způsobu života. Po jednom milosrdném skutku, při kterém daroval oděv, měl ve snu vidění paláce plného zbraní, ozdobených kříži. Sen si začal mylně vykládat a připojil se proto k válečné výpravě do Apulska. U Spoleta však byl ve snu osloven otázkou: "Proč opouštíš Boha, bohatého Pána a chceš sloužit pouze jeho chudému služebníku?" Z toho usoudil, že sen měl být výzvou k duchovnímu boji a z armády vystoupil. Brzy si uvědomil, že dosavadní způsob života není ten pravý a jak řekl svým společníkům, objevil snoubenku, u které viděl všechna nej... i když jí bylo maximálně pohrdáno - byla to absolutní chudoba. K tomu, aby se s ní zasnoubil, ho vedla láska ke Kristu, který se do ní z lásky k nám narodil, pro nás obětoval svůj život a zanechal nám "evangelní" rady, jako spolehlivou cestu.

Již tehdy byl František natolik znalý Písma, že když při vyjížďce na koni potkal malomocného, přestože se ho zhrozil, vzpomněl si na citaci Izaiášovy 53. kapitoly, kde prorok viděl Spasitele jako malomocného, před nímž si člověk zakryje tvář. Proto se k němu snížil, políbil jeho ruku a obdaroval ho. Takovým způsobem dorůstal svému budoucímu povolání.

Jednou v polorozpadlém chrámu sv. Damiána poklekl před křížem a ve svém nitru jasně uslyšel výzvu: "Františku, jdi a obnov můj dům, který, jak vidíš, se rozpadá!"

Výzvu si vyložil doslovně ve vztahu k onomu chrámu a aby získal prostředky na jeho opravu, šel a ve Foligna prodal z otcova skladu nějaké látky i s koněm. V důsledku toho se jeho vztah s otcem vyostřil a setkání s ním měl František za nebezpečné. Když se otec ve věci majetkového sporu obrátil na biskupa, František před oběma svlékl své šaty s prohlášením, že za svého otce bude nadále považovat jen toho v nebi. Tak se definitivně rozešel s minulostí na jaře 1206. V hrubém hábitu převázaném provazem pak převážně vlastními silami a s vyžebranými prostředky dokončil opravu chrámu. Bůh ale od něj chtěl víc. Pro slova kostel i církev je v italštině stejné slovo: chiesa. Františkovo opravování kostela bylo předobrazem jím později zakládaného řádu, sloužícího k nápravě v církvi. Souhlas s plněním Boží vůle znamená vždy větší obdarování milostí pro toho, kdo životem říká "ano", i pro církev, jejíž je součástí.

Jednou z dalších pohnutek na Františkově životní cestě bylo slyšení slov evangelia: "Nic si neberte na cestu, ani hůl ani mošnu ani chléb ani peníze ani dvoje šaty."(Lk 9,3 srov. 10,4)

František, který začal žít opravdovou láskou k trpícímu Kristu, sobě i druhým často připomínal další Ježíšova slova: "Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, nes každého dne svůj kříž a následuj mne." (Lk 9,23)

V tomto duchu a s bezmeznou láskou vytvářel František kolem sebe společenství a se svými druhy v hrubé kutně, prostými slovy skrze kázání na různých místech a osobním příkladem ukazoval ostatním lidem, jak je zapotřebí žít podle evangelia.

V doprovodu prvních dvanácti bratrů, z poustevny na Rivotortu, přišel František v roce 1209 do Říma s prosbou o potvrzení řehole, kterou žili, jako nového řádu. Zdálo se nemyslitelné, že by tato skupina "žebráků" mohla s něčím takovým předstoupit před papeže. Podařilo se to dík přímluvě assiského biskupa u kardinála Jana Kolonna a jeho ochranné ruky v Římě. Přesto papež Inocenc III. s Františkem nechtěl při prvním setkání mluvit. Druhý den si však znění jeho řehole vyslechl a i když ho dojala, namítl, že ta pravidla přesahují lidské síly. Kardinál Kolonna vzápětí vyslovil obavu, že zamítnutí z tohoto důvodu by znamenalo zavrhnutí rad evangelia, protože Františkova řehole jim odpovídá. A označit evangelní dokonalost jako nerozumnou je nepřípustné, bylo by to znevažováním původce. - Papež pak vyzval Františka: "Synu, modli se k Pánu Ježíši, aby nám zjevil svou vůli..."

František po modlitbě obhajoval vytvoření svého řádu podobenstvím s výkladem, které se papeži zamlouvalo a mimo to papeže ovlivnil sen, v němž viděl Lateránský chrám (při němž bylo papežské sídlo) nachylovat se k pádu a muže v oděvu žebráka, v němž poznal Františka, jak budovu podpírá. Následně papež s řeholí souhlasil a hned r. 1210 ji potvrdil pro začátek jen ústně, spíše jako bratrstvo kajícníků. Měli nosit mnišskou tonsuru a přijmout nižší svěcení. František přijal jáhenské a byl ustanoven generálním představeným. Se závazkem poslušnosti, (bratři Františkovi a on papeži) a s papežským požehnáním se vydali na zpáteční cestu.

Život Františka a jeho druhů byl přes maximální chudobu neobyčejně bohatý. František byl mužem paní chudoby a ještě víc Kristova kříže, na který silou lásky přibil vlastní vůli. V tomto spojení s Kristem a v jeho lásce začal dobývat svět.