16. červenec 2020

Vzpomínka na návštěvu Jana Pavla II. v dubnu 1980 na Velehradě.

V tomto roce si budeme připomínat 31 let od sametové revoluce v listopadu 1989.  Nám postarším, to připadá neuvěřitelné, vidíme tu dobu před očima, jako by to bylo včera. Ale nejen vlastní týdny a měsíce  co po listopadu následovaly, ale i mnoho událostí, které následovaly. Jednou z nejvýznamnějších byla dubnová návštěva papeže Jana Pavla II.  Obrovskou ctí pro  všechny moravany bylo oznámení, že kromě Prahy a Bratislavy navštíví papež i moravský Velehrad. Splní se tak přání poutníků, kteří již  v roce 1985 požadovali jeho návštěvu a svým pískotem vypudili ze slavnostního shromáždění delegaci „strany a vlády“.

Také já, jako množství dalších jsem nechtěl promarnit setkání s papežem, událost, o které se bude vyprávět ještě po desítkách let. Určitě ještě mnoho papežů navštíví v budoucnosti tuto zem, ale jen jeden, navíc slovanský papež, tu bude poprvé.

Dlouho dopředu jsme byli obklopeni ze všech stran zprávami, co účastníky čeká -  milion poutníků, cesty ucpané lidmi i auty, stovky lidí žíznivých, ušlapaných, okradených. Proto jsem se, jako každý kdo se rozhodl prožít tuto mimořádnou událost přímo na místě, pečlivě připravil. Teplé oblečení – byl duben – pohodlné boty, deštník, svačina  a skleněná prsa - pleskačka slivovice na zahřátí zevnitř. Slivovice jako poslední záchrana, termín „pitný režim“ a PET lahve s vodou v každém tašce a batohu tehdy ještě nebyly vynalezeny. 

V té době nebyly s  organizací takové „megaudálosti“ žádné zkušenosti. Očekávalo se  víc  než  milion poutníků z celé střední Evropy. Podle toho byly dělány opravdu obrovské přípravy. Od změn jízdních řádů vlaků, přez upravena parkoviště, vytyčení prostoru pro návštěvníky až po  řady stanů se znakem červeného kříže v prostoru kolem baziliky. Nechyběly ani  provizorní WC. K přípravám se připojili i místní a z blízkého okolí, zejména ti, co v sobě pocítili jen trochu podnikatelského ducha.

Naneštěstí, nebo naštěstí, celý týden před návštěvou bylo vlhko a deštivé počasí. To, spolu s předpověďmi o hrůzách které návštěvníky čekají v takovém davu, odradilo množství lidí. Dali přednost sledování televize, která tentokrát přenášela celý průběh od přistání letadla s papežem v Praze až po odlet z Bratislavy. A tak na místě byli jen „skalní“, kteří se očekávaných problémů a počasí nelekli. Věděli, že jakkoli kvalitní televizní ani jiný přenos nebo záznam nenahradí  osobní přítomnost.    

A tak, když jsem spolu s ostatními poutníky vystoupil ve Starém Městě z vlaku, čekala nás  po obou stranách cesty  nekonečná řada stánků lemující cestu až na Velehrad. Souveniry, oblečení, hračky, tašky, všechno s papežskou podobiznou. Na občerstvení  víno, guláš, párky, klobásy, to všechno pro očekávaný milion návštěvníků. Stánky byly všeho plné. Chybělo jen jedno: návštěvníci. Ti kráčeli a stánků si nevšímali. Jednak očekávali jiná potěšení než nabízely stánky, a upřímně řečeno, pod dojmem poplašných zpráv se vybavili vlastní svačinou.

O vlastním průběhu bylo snad již všechno napsáno. Svěží, čerstvé počasí a přívětivá atmosféra mezi  poutníky vytvořily prostředí, kdy čas od nočního příchodu před baziliku až po poslední rozloučení s papežem připadal jako chvilka. Na hlad, žízeň nebo jinou potřebu nebylo po celou dobu ani pomyšlení.   Pěší cesta zpět  z Velehradu na nádraží do Starého Města vedla opět mezi nekonečnými řadami stánků. Času bylo dost, žízeň se také probudila a tak přišlo na řadu i testování kvality nabízeného občerstvení a vína. Občerstvení bylo připraveno opravdu  pro  milion poutníků a tak, ať jsme se snažili jak chtěli, nahradit jsme ty chybějící nemohli. 

Doma již čekala celá rodina, hlavně babičky a děda. Strávili  celý den u televize sledováním celé návštěvy, tedy nejen na Velehradě ale i  v Praze a Bratislavě. Dobře věděli, že autentický zážitek přímého účastníka nejde žádnou televizí nahradit. A tak jsem vyprávěl a vybaloval tašku a překvapivě jsem v ní našel  netknutou pleskačku plnou slivovice.

 „Ta byla s tebou?“ byl jejich první dotaz. Po ujištění, že jsem ji měl u sebe po celou dobu slavné mše a dění kolem,  se  do té doby bezvýznamná pleskačka a její obsah změnily na vážené věci. Každý z  přítomné nejstarší generace se pomalu a uctivě napil vzácné tekutiny. Slivovice, která byla přítomna na mši a setkání s  papežem Janem Pavlem II. a  který ji  požehnal.

Od té doby máme mezi „domácími poklady“ i skleněnou ploskačku „papežské“ slivovice. Zjistili jsme však,  že tato lahvinka není kouzelná  nádoba ve které obsah neubývá a sám se doplňuje. Protože podle mínění starší generace  její obsah určitě pomáhá při každé nevolnosti, tak hrozilo, že jí bude brzy konec.

Když byla tak půlka upita, přišlo všem líto, že jí není víc. Vzpomněl jsem si ale na své chemické mládí a ředění roztoků. Dolil jsem ploskačku domácí slivovicí. Obsah oné „papežské“ se snížil na polovinu a jak se spotřebovávala tak se doplňovala znova.  Po dalším doplnění byl obsah čtvrtinový, po dalším osminový a tak dále, to už nepočítáme.  Tak to pokračuje stále, už třicet let. Nikdo neví, kolikrát byla již dolévána, ale protože jsme ji nikdy nevyčerpali až do dna, stále věříme, že každý lok slivovice obsahuje aspoň pár molekul té,  která byla na setkání s  Janem Pavlem II. před třiceti lety na Velehradě.   

Tak ji  máme a užíváme celé ty roky a desetiletí. Štítek s obrázkem  Jana Pavla II. na ní již sice bledne, vzrušenou atmosféru té doby už mnozí zapomenuli.  My však máme, kromě vzpomínek i   trvalou a příjemnou památku na tehdejší slavné dny – papežskou slivovici.

Možná se vám jeví tento příběh bezvýznamný.  Ale copak nedělají život příjemným právě takové bezvýznamné a úsměvné příhody?