1. květen 2020

Putujeme dále Markovým evangeliem a procházíme bohatým krajem úvah a rozjímání. Ježíšova slova promlouvají i k dnešním dnům (Mk 13, 31-32). Můžeme díky nim s klidem a lépe čelit, opřeni o Písmo svaté, současným "zaručeným" apokalyptickým vizím. Ty nám obzvlášť hojně servírují média v zájmu zvýšení své vlastní sledovanosti.

Balzámem na duši je inspirující příběh o chudé vdově (Mk 12, 41-44). Neomezíme-li se představou, že bohulibým darem je předně obsah našich peněženek, spatříme postupně možnost darovat i sebe a svůj život. Ale záleží na tom... Bere-li kdo svou víru jako nedělní hodinku v kostele, půst dvakrát ročně, příspěvek do "zvonku" a kříž vystavený nade dveřmi v kuchyni, je mu křesťanství spíše jen pochmurným náboženstvím. Nedává totiž Bohu víc, než jen ze svého nadbytku. Dává jen z toho, co zbývá, když žije sebou samým a svou svévolí, kdy je vše dle jeho vlastních představ a má vše ve svých rukou. Víra je doplňkem jeho života stejně jako fotbalový trénink, myslivost nebo třeba vyšívání. Křesťanství se však žije, je to uchopení života v celé jeho plnosti a nádheře zahrnující radosti, strasti, pády, naději...

A na to poukazuje i příběh oné vdovy, která svou víru žila. Ona dala všechno co měla, celé své živobytí. Rozumějme, že spolu s posledními haléři dala i sebe sama, svůj život odevzdala s velkou důvěrou Bohu. Dala mu vše co měla, musela mu tedy zákonitě důvěřovat, že o ní ví, že se o ni postará, že s ní Bůh počítá. Vydala se do Boží vůle a vzdala se sebe sama, svých nároků a představ. Jaká to svoboda a podobnost s Matkou Boží, která též přijímá a žije Boží vůli! (viz Lk 1, 38) Ne nadarmo Ježíš své učedníky na onu chudou vdovu upozornil, jedině tak totiž může její příběh promluvit i k nám.