8. duben 2020

Kdo se chopil výzvy našich kněží a vyhlášeného roku Božího slova a trpělivě pročítá Písmo svaté, má za sebou v tuto chvíli pasáže Markova evangelia, pojednávající o dvojím zázračném nasycení davů provázejících Ježíše. Snad právě v dnešní době si můžeme připomenout „drobnou a nenápadnou“ okolnost předcházející tyto události. Je to Ježíšův cit, porozumění, starostlivost, zájem, lítost nad potřebnými…, jednoduše a nejlépe řečeno termínem – láska k bližnímu (viz Mk 6, 30-44 a též Mk 8, 1-9).

Z daného textu plyne poznání a jistota, že ten kdo Krista v biblických dobách následoval a doprovázel (následuje a doprovází v současnosti), není vydán napospas osudu, ale je pro Kristovu lásku k člověku nasycen ve smyslu tělesném i duchovním. Skrze radostnou zvěst o nebeském království nestrádá duch a skrze požehnané dílo lidských rukou v podobě chleba nestrádá ani tělo.

V pokoji můžeme přijímat realitu dnešních dní, protože jdeme-li k Pánu a setrváváme u Něho, dostává se nám pokrmu duše a skrze požehnání našeho konání i pokrmu těla. Je to Boží láska k člověku, která rozepíná Kristovi ruce na kříži, aby nám svou smrtí a zmrtvýchvstáním získal možnost účasti na svých zaslíbeních. Vzpomeňme zvláště nyní na Kristova slova pronesená k učedníkům v předvečer svého utrpení (Jan 16, 32-33).