14. červenec 2019

Možná se ve vás také v čase svátku sv. Cyrila a Metoděje probudí vlastenecké cítění a pocit hrdosti na to, že náš národ po staletí čerpá a žije z poselství těchto soluňských bratří. Skeptik by hned namítnul, že to co nám bratři přinesli, je už stejně pomalu zapomenuto a pošlapáno. Naivní snílek žijící minulostí by si povzdechl, jaká to byla krásná doba a krásní lidé... Jako křesťané však máme žít tam, kde jsme. Pokud nám Pán dává šanci prožívat okamžiky náležející do L.P. 2019, tak můžeme vidět soluňské bratry optikou dnešní doby třeba takhle...

Je pošetilé si představovat, jak to měla tato svatá sourozenecká dvojice jednoduché ve svém poslání. Bratři patřili svým vzděláním, schopnostmi a dovednostmi mezi tehdejší, řekněme nepříliš populárním slovem, „elitu“. Tomu odpovídá jejich rétorika, znalost jazyků i Písma, nadání a um vytvořit nové slovanské písmo atd. Soluňští bratři obdařeni „hřivnami“ tedy nezakopávají tyto dary do země a neopatrují je pro budoucnost, ale v pravém misijním duchu církve se vydávají podávat svědectví o Ježíši Kristu mezi pohany. To, co je čekalo na Velké Moravě, musel být pro oba vzdělané a kultivované bratry docela možná šok a zkouška jejich trpělivosti a vytrvalosti. Odlišná mentalita, jazyková bariéra, rozdílnost kultur, zažitý pohanský kult, osamocenost v daleké zemi, drsné podnebí, neustálé mocenské a náboženské půtky, nedostatek spoluvěrců a hmotného zázemí, tělesné strádání při dlouhých cestách, nebezpečí číhající na každém kroku... Přesto věrni Pánu, který je poslal, šli nejenom za svým posláním, ale především ve své misi vytrvali a vydali ze sebe to, co v nás žije skrze pokolení až dosud.

A copak můžeme povědět k naší vlastní misi? Žijeme si pohodlně uprostřed všeho blahobytu. Největším protivníkem nám je nuda. Věcí máme už tolik, že nám na to nestačí domy, garáže, půdy ani sklepy. Své poklady shromažďujeme raději v bankách. Valná většina našich starostí se týká majetku a jeho udržování a rozmnožování. Na cestách nestrádáme, snad jen když stojíme se svými miláčky v kolonách na dálnici. Nebezpečí potírá policie a útok na naše domovy jsou připraveny odrazit armády spojenců a jejich technika. Můžeme vyznávat svou víru bez obav o svůj život či zdraví. Každý se už v podstatě stará jen sám o sebe a ostatní záležitosti víceméně nikoho nezajímají. Vlastně se už nekladou žádné meze a pravidla se jen rozvolňují. Svůj život můžete prožít jako žena, muž nebo něco mezi... Za projevy víry jsme odměněni pouhým poklepáním si na čelo nebo úšklebkem. Díky internetu a sociálním sítím bojujeme zdánlivě úspěšně se samotou. Paradoxně však, čím víc internetu a sociálních sítí používáme, tím více jsme osamoceni. Pohanský kult je pro nás exotikou a módním doplňkem, nikoliv hrozbou. Odlišnou mentalitu neřešíme, prostě se otočíme a jdeme jinam, kde nám rozumí a je nám dobře. Jazyková bariéra je vyřešena překladačem Google a z rozdílnosti kultur máme už jen legraci. Případné nápadné kulturní odlišnosti ostatně časem srovnáme exportem konzumního způsobu života naší západní civilizace. Ještě nějaký problém?

Za nesrovnatelně rozdílných podmínek (nad kterými nepláči) nám tak chybí to podstatné, čím soluňští bratři oplývali. Je to vůle, odhodlání a vytrvalost, potřebná ke splnění mise. Jsou-li dnešní kněží vysláni a předurčeni k misijnímu dílu, když mají zvěstovat evangelium a přinášet ho všude a každému jako sv. Cyril a Metoděj, tak my laici jim máme být v jejich úsilí ku pomoci. Každý z nás má být takovým malým věrozvěstem a podílet se na velkém misijním díle, působení církve ve světě a evangelizaci. To neudělá nikdo za nás, dokonce ani ten sebelepší kněz nás všechny nenahradí. Pokud nepřidáváme ruce k dílu, zůstává kněz jako kůl v plotě a napospas světu osamocen. Každý máme nějaké hřivny a každý jsme platný jinak. V souhrnu jsme však účastníci a pomocníci velkého díla, když ve své práci a svým životem šíříme křesťanské ideály a přinášíme tak světu (tam kde zrovna jsme) radostnou zvěst o našem Pánu. Někdo hezky zpívá, jiný vychovává a pečuje o děti, krásně maluje, projektuje domy a stroje, stará se o dobytek, hraje na hudební nástroj, báječně vaří a peče výborné buchty, pomáhá v sakristii, hospodaří na polích a lukách, pere mešní prádlo, opravuje auta, bere si za svůj úklid kostela, pracuje v továrně, vede ministranty či schólu, učí děti ve škole, včelaří, ministruje nebo je akolytou, řídí autobus, publikuje, staví domy, stará se o nemocné, plánuje a organizuje, roznáší dopisy, je fortelným řemeslníkem a jiný s chutí zabere při stěhování nebo poradí jak na to či ono... Pro každého se přece něco najde a každého je potřeba! Jen mít oči otevřené a vidět to!

Na závěr už mohu jen dodat, že jména sv. Cyrila a Metoděje byla staročesky překládána jako Crha a Strachota. Strachota ne proto, že by snad měl sv. Metoděj pověst ustrašence. Jeho jméno bylo špatně přeloženo, přikloňujíce se k latinskému výrazu „metus“, znamenajícímu „strach“. Nevím tedy jak vy, ale jsme-li pozváni být skutečnými pokračovateli Crhy a Strachoty, tak bych byl osobně jen velmi nerad Strachotou, který zůstává, co se týče odvahy, věrný svému jménu...