6. červen 2019

Svátkem Navštívení Panny Marie jsme se rozloučili s mariánským měsícem a májovými pobožnostmi. První květnové dny letošního roku jsem strávila ve společnosti poutníků ve francouzských Lurdách. Každá pouť je jiná, i když se s mnohými známe, potkáváme se, přesto jsou okamžiky, které prožíváme vždy jinak a svým způsobem též „nově“. Někdy stačí místo slunečného rána, deštivé a chladné ráno a mše sv. u jeskyně je  prožívána jinak a přestože kapky stékají jednotlivými praménky po deštnících, není to překážka prožívat slavnost eucharistie s radostí a touhou být zde na místě, kde Bernadetta viděla P. Marii...

Pouť je setkáním, je obětí, je také hledáním. Hledáním štěstí a vnitřního klidu, očisty a jistě také Boha, jak nám připomněl hlavní kaplan pouti P. Rudolf  Kopecký  O. Melit. Na pouti  nalézáme mnohé milosti. Nalézáme nová přátelství a v neposlední řadě je pouť také nasloucháním a sdílením zkušeností a poznávání.

Potkáváme nemocné, kteří jsou velmi radostní, přestože tělo trpí bolestmi. Pozorujeme-li dobrovolníky - asistenty nemocných, je vidět, že celodenní starost o svěřence je náročná a  zvlášť večer je možné pozorovat jejich únavu. Naopak nemocní na vozíčku i večer vyzařují pohodu a energii.  Mezi účastníky pouti patří i žena, která je trvale připoutaná na lůžko, na kterém může ležet pouze na břiše. Její tvář nevypovídá o utrpení, ale spíše rozdává radost a když ji potkáte v obchodě s poutními upomínkami jak vybírá drobné dárky pro své blízké, jste naplněni poznáním, že i bolest lze prožívat jinak než smutkem a hořekováním...

„Prosím Tě, proč jezdíš do Lurd, vždyť jsi celkem zdravá a to je místo pouze pro nemocné...?“ Zaslechla jsem povídání dvou poutnic, jak se dívají na poutníky mnozí ti, kteří nepoznali co je pouť a zatím nenalezli vlastní důvod k putování.

Myslím, že každý i ten zdravý člověk má svá trápení a bolesti nejen těla, ale také ducha. Ty jsou mnohdy ještě hlubší než tělesné bolesti. Být sám na to vše, člověk nemá dostatek sil a schopností. Podělit se o starosti či bolesti, prosit za všechny, které nosíme v srdci, děkovat za všechna dobrodiní, která jsme obdrželi, u Matky Boží  je úžasné. Ona je zde a my se jí můžeme svěřit se vším co nás tíží, ale také se podělit o všechny radosti, které můžeme prožívat. A když si nejsme jisti, jak jí to říci, je to snadné. Udělejme to stejně jako to udělala Bernadetta, když poprvé viděla Paní, vytáhla růženec a začala se  modlit...

Přicházíme zde s vírou a nadějí, že naše prosby a modlitby budou vyslyšeny; nejsme v businessu, kde se vyměňuje něco za něco. Víra nám dává poznání, že naše prosby budou vyslyšeny, neboť jsme ujištěni samotným P. Ježíšem: „Proste a bude vám dáno...“ Potom nalezneme pokoj i v našem srdci. 

Je všeobecně známo, že Lurdy jsou místem zázraků. Bylo zde od roku 1858 zaznamenáno přes 7 000 případů uzdravení, podle přísných kritérií bylo jako zázrak uznáno jen 69 z nich. V posledních letech počet uznaných zázraků klesá. Od roku 2000 byly potvrzeny jen tři případy nevysvětlitelného vyléčení, naposledy v roce 2013. V letech 1908 – 1913 bylo uznáno třicet čtyři a v letech 1946 – 1965 dvacetdva.

Mezi zázraky, které určitě nikdo nezapíše do statistiky, byla odpověď na sms z Lurd: „Lurdský pozdrav mne pozvedl k napsání příspěvku, který šel dnes tak nějak sám.... Zázraky se dějí, jen pro ně mít otevřené oči :-)“

Pokud máme otevřené oči i srdce, můžeme prožívat s mnohými spolupoutníky jejich životní příběhy. Když jsme byli usazeni na palubě letadla, mým sousedem byl velmi milý starý pán. Přestože nesl tíhu své nemoci, povídali jsme si odkud putujeme a také o běžných událostech, které nás dokázaly rozesmát. Když jsem odcházela v pondělí odpoledne z prostranství Notre Dame do hotelu, potkala jsem svého souseda, kterého doprovázel a pečlivě se o něj staral jeho syn. Na moji otázku, jak jste prožil tyto dny, mi odpověděl: „Víte, před válkou koupil můj tatínek luxusní vozidlo. Maminka vzala svěcenou vodu, kterou auto vykropila a současně prosila Pannu Marii, aby chránila všechny, kdo budou v autě  jezdit a aby se vždy vrátili zdraví z cest. Přišla válka a auto nám německá armáda zabavila. Maminka slíbila Panně Marii, pokud přežijeme celá rodina válku, bude putovat do Lurd na poděkování za vyslyšení prosby. Válka přešla, auto se nám vrátilo v žalostném stavu. Cestovat do Lurd bylo nemožné, neboť cesty a dráhy byly silně poškozené. Přišel rok 1948 a hranice se uzavřely. V roce 1954 maminka na následek úrazu, když upadla na ledě, zemřela ve čtyřiceti letech. A tak jsme se vydali na pouť místo maminky...“

Díky za poznání, že nikdy není pozdě přijít a děkovat za vše co jsme přijali, čím jsme byli obdarováni...