3. listopad 2018

Když Pán zavolá...

Na rodinné slavnosti jsme potkali mladou ženu, z níž vyzařovala vyrovnanost a pohoda. Tím čím se lišila od ostatních byly černé šaty a závoj. Byla představena jako sestra Heřmana, členka kongregace sester Těšitelek Božského Srdce Ježíšova. Požádala jsem sestru Heřmanu o krátký rozhovor.

Co bylo tím důležitým mezníkem v rozhodnutí pro duchovní povolání?

Na to lze snad jen říct: Když Pán Bůh zavolá, těžko se odolá. Ráda bych předeslala, že jsem vyrůstala ve větší křesťanské rodině a víra vždy byla integrální součástí života mých rodičů. O víře a náboženství se mnoho nemluvilo ale vše se žilo, tak jak nejlépe to šlo. Takže rodina byla prvním společenstvím, ve kterém jsem poznala dobrotivost Boha.

Rozhodnutí se pro život s Bohem tak přišlo nějak pozvolna a postupně. Pamatuji si, že mě to napadlo už v deseti letech, ale cesta do kláštera byla ještě dlouhá. Navíc bych se to tenkrát neodvážila říci nahlas, protože jsem vždy patřila mezi ty, kteří na vesnici prolezli kdeco a neustále mi čouhala z kapes sláma a maminka se musela nazašívat hodně roztrhaného oblečení.

Volání Pána však bylo stále intenzivnější a když se blížila maturita, tak jsem si řekla, že v seznamu toho, co chci v životě dosáhnout změním pořadí (studium, cestování, misie) a napřed zkusím klášter. Jen tak, abych si tu položku mohla odškrtnout. A od té doby už uplynulo šestnáct let. Pán se však nedal zahanbit a další položky na mém seznamu postupně také zrealizoval.

Jste absolventkou dvou vysokých škol (teologie, filosofie), bylo studium překážkou pro duchovní povolání, nebo naopak pomohlo v rozhodnutí?

Zde musím říci, že vysoké školy jsem studovala až po vstupu do kláštera. Vždy jsem zvolila kombinovanou formu studia, abych neztratila kontakt s praxí. Takže při škole jsem vždy ještě chodila do zaměstnání.

Jak Vaše rozhodnutí přijali rodiče a sourozenci?

Byli rádi, že mě mohli někde udat :) Bratr vždy říká, že ještě museli sestrám zaplatit, aby si mě nechaly navždy :) :) Musím říci, že rodiče byli rádi, že si mě Pán vybral, vždyť se každý den modlí za nová duchovní povolání. Vždy respektovali moje rozhodnutí, tatínek mi vždy ale připomínal, abych nedělala ostudu a pamatovala na slušné vychování, ať dělám cokoliv. Doufám, že se mi to zatím daří. I sourozenci to přijali pozitivně, vždy stáli za mnou a zajímali se, jestli něco nepotřebuji a jsem v pohodě.

Co vše jste dělala během svého řeholního života?

Nejvíce času jsem zatím prožila v mateřinci v Rajhradě, kde jsem trávila celou dobu svojí formace tj. cca 9 let. V mateřinci byl nejdříve charitní domov pro naše staré sestry, který jsme později transformovali na domov pro seniory a otevřeli tak veřejnosti. Zde jsem pracovala tam, kde bylo třeba, takže jako ošetřovatelka, uklízečka, v kuchyni, hospodářka, udržba zahrad. Krátce jsem také pracovla jako pomocný archivář v biskupském archivu, který sídlí na našem klášterním dvoře.

Během těchto let jsem abolvovala vysoké školy a zdokonalovala jsem se v jazycích. Pak jsem krátce pobývala v našich komunitách na Slovensku a jihoitalském Trani. Po té následoval cca 1,5 roku práce v hospici v Brně. Za tuto zkušenost jsem velice vděčná. A pak jsem odjela do Argentiny na 9 měsíců. Následně jsem byla převelana do Brna, kde jsem začla pracovat na zábrdovické faře, kde jsou sociální služby pro romské děti, mládež a rodiny. Mohu říci, že mezi Romy jsem našla mnoho dobrých lidí a návštěva rodin v "brněnském Bronxu" patřila mezi mé oblíbené činnosti.

Jistý čas jste strávila na misiích v Latinské Americe. Tato práce prý zanechá v člověku své stopy, jak na ni vzpomínáte? Využijete své zkušenosti i ve vašem každodenním životě?

Cesta do Jižní Ameriky byl můj životní sen. Na toto období vzpomínám velice ráda. Většinou jsem se setkávala s chudými, ale o to více radostnějšími lidmi. Cítila jsem se tam jako doma. Když jsem odjížděla, bylo mi to celkem líto, ale myslím, že trochu podobné prostředí jsem našla v Brně, kde jsem při svém působení mohla minimálně využít podobné komunikační vzorce a málo co mě tedy překvapilo.