8. prosinec 2017

Nemám povinnost se bavit o minulosti... Tímto sdělením (byť oděným do trochu jiných slov, ale shodného smyslu) obšťastnil nedávno náš veřejný prostor jeden ústavní činitel. Nechám na politických komentátorech, aby si s tímto projevem silácké bezradnosti poradili sami. Zaujala mě spíš autorova úporná snaha odrazit všechny dotazy, které se týkají jeho minulosti, s níž – jak plyne z jeho odpovědí – má zjevně problém.

Jsou lidé, kteří věří na tlustou čáru. Co je před ní, to nebylo. "K věcem před rokem 1989 se nevyjadřuji," řekne zmíněný pán a možná si myslí, že tím je to vyřešeno. Totéž si myslel i jeden tříletý mladý muž, když vytáhl zakázané lízátko z pusy a schoval je pod koberec, jen co zaslechl maminčiny kroky. O pár vteřin později si to myslet přestal. Přál bych našemu činiteli pokrok tohoto chlapce a bystrost, s níž pochopil, že tento typ tlustých čar nevydrží mnoho, vlastně nic... Není totiž v lidské moci prohlásit, že co bylo, už není.

Přesto mám i já své tlusté čáry. Leželo před nimi mnoho lízátek, která na chvíli zachutnala, ale pak zhořkla. A přece nakonec co bylo, už není (Zj 21, 4). Protože ten, který seděl na jediném pravém trůnu lidských dějin, řekl: „Hle, všecko tvořím nové“ (Zj 21, 5), když jsem mu to své lízátko – s pocitem jisté trapnosti – ukázal.

Týdny před Štědrým dnem lze naplnit lecčíms. Ticho, které nabízejí, se tak snadno přehluší uzávěrkami, sháněním kdečeho (někdy i opodstatněným) a v posledních letech až urputnou snahou navodit „tu pravou“ adventní atmosféru, která tu pravou ničí. Ale může to být také čas tlustých čar. Ne těch batolecích, ale takových, do nichž kaňky lidského života protáhne Mistr, který stojí za obrazem jménem Člověk (Gn 1, 26). Může, pokud mu dovolíme se jich dotknout.