Letní romance
14. září 2017
Čas, vítr a déšť už mu obrousil hrany. Tvář už je rozplizlá a tělo zvětralé. Stále tu však visí s pohledem upřeným na náves. Kristus na kříži pod lipami. Ten vám tu toho už viděl a vyslechl! Když ještě dýchal novotou nejen on, ale i kříž a zdobený sokl, byl svět úplně jiný.
Ve Francii se teprve rozmáhala velká rebelie a podpalovaly se kláštery. Moravský lid o tom snad ani neměl tušení. Ke kříži tehdy vysadili lípy. Tak malinké kdesi v trávě byly. A mnozí kolemjdoucí se zde uctivě křižovali při cestě z pole nebo na pole. V létě mu pod křížem voněly kytice květin, o svátcích ho osvětlovaly světýlka svíček či lamp. Časem přibyla lavička. Vysedávali tam často ti nejstarší s tvářemi plnými vrásek. Okolo běhaly děti a křičely, to bylo pozdvižení!
A tak běžel čas, Francouz, který nakonec přitáhnul s vojskem až na Moravu, už je dávno pryč. Okolo dál drncají hospodáři na svých povozech. Lípy se už vytáhly a rozdávají první stín. Na lavičce se probírá letošní úroda a voda v potoce stále stejně plyne. Ti co kdysi běhali s křikem kolem kříže, tu dnes sedí s čaganem v ruce. Vypráví dětem svých dětí příběhy z dávných dob svého dětství a v očích jim přitom vesele jiskří. Časem přibylo v okolí i nových stavení. Začalo se hodně mluvit o železnici a dalších vynálezech. Akorát ta náves a cesta je po dešti samé bláto.
Tak si představte, že už lidskou práci začaly nahrazovat stroje. Povídal to tuhle pod křížem pan hospodský. A taky, že už spousta místních chodí za prací do továren a ne na pole. Kdo to kdy viděl?! Aspoň, že už ty lípy stíní. Jsou to také už stoleté dámy. Však se tady pod nimi někdy i tancuje a zpívá. A v noci zas nádherně, vášnivě líbá. A veselo je, stejně jako smutno. To když na voze někoho ke hřbitovu vezou...
Hodně se teď mluví o vojně. Chlapi nedávno dychtivě četli nějaké plakátky připíchnuté na kmeny lip. Ženské si přitom jen utíraly oči. Nakonec jich spousta odešla. Mávali klobouky, smáli se a měli často takové ty štramácké voskované kníry. Nevrátil se z nich skoro nikdo, jejich děti si hrály pod lipami samy. Představte si, že pak najednou bylo všude okolo slávy a červenobílých vlajek. A naproti začali stavět pomník těm rozesmátým chlapům, co před pár lety šli bůhvíkam. Přešlo pár zim a najednou vztyčovali na návsi stožáry, na ně věšeli dráty a světe div se, večer se na těch stožárech svítilo a všude bylo skoro jako ve dne. Opravili lavičky u kříže, dokonce vydláždili náves a cestu. Netrvalo dlouho a kříž byl zahalen dýmem z výfuků prvních automobilů. To ještě staříčci vzpomínali po večerech pod lipami na válku a už začala válka další. Krušno bylo, ale žilo se. Pořád byly radosti i strasti. A všechno zase pominulo, přišlo jaro a s ním dunění děl v dálce a pak cizí, špinaví a hladoví vojáci. Ani netušili, co svou obětí do našich krajů po letech přináší.
Bylo zase veseleji, ač bylo hodně práce a potřeba zbudovat vše znovu. Tak jak to po válkách chodí, někteří se z ní už nevrátili a pod křížem se neobjevili. A čas začal celit rány, do kočárků přibyly další děti, fasády domů se proměnily, kamennou dlažbu vystřídal asfalt, dřevěný most přes potok přenechal své místo betonovému a … Od kříže se lidé přesunuli na schůze, do kin, později k televizím. Začali žít prostě pokrokově. Mohutné větve lip se pod svou tíhou skláněly k zemi. Kříž byl zahalen listovím a mnozí na něj zapomněli. Srdčité lístky lípy zahalily Kristu milosrdně zrak...
A zas to netrvalo navěky, ačkoliv se to tak proklamovalo všude možně. Najednou vše ožilo a chytlo druhý dech. Opět bylo vidět kroje, starostlivé hospodáře a oči lidí, které hledaly na návsi ve vzpomínkách uchovaný pohled na kříž pod lipami. V řevu motorových pil nakonec zmrzačili lípy, aby vystoupil na světlo světa stařičký kříž. Už mu běh času zasadil dostatek ran. Ruka řemeslníka však opravila co se dalo a Kristus opět pohlédl na svou náves a cestu. Co vidí? Odpovězme si každý sám...