12. červen 2017

Milí bratři a sestry,

plynoucí církevní rok nás opět přenesl ke Slavnosti Nejsvětější Trojice, k onomu velikému tajemství vnitřního života samotného Boha, které neznali ani takoví velikáni, jako byl Abrahám, Mojžíš, ani žádný z proroků; („toužili vidět, co vidíte vy, ale neviděli“) tajemství, které nám zjevil až Bůh sám prostřednictvím svého jednorozeného Syna, který se stal jedním z nás. Tajemství, které lze tušit za celým vesmírem, ale které by lidský rozum nikdy sám nemohl odhalit. Je to ovšem tajemství, které, sdělujíce nám, kdo je Bůh, odhaluje nám i kdo je člověk, stvořený k obrazu a podobě Boží; a jistým způsobem nám odhaluje i naši budoucnost.

Toto tajemství začala poznávat Maria a Josef, začali ho poznávat apoštolové skrze kontakt se Synem Božím. Tajemství Syna je překrásně naformulováno v nicejsko-cařihradském vyznání víry, které se modlíme každou neděli. „Věřím v jednoho Pána Ježíše Krista, jednorozeného Syna Božího, který se zrodil z Otce přede všemi věky: Bůh z Boha, Světlo ze Světla, pravý Bůh z pravého Boha, zrozený, nestvořený, jedné podstaty s Otcem.“ Proto jsme směli poznat Boha Otce, protože nám to zjevil Bůh Syn. A od něj rovněž víme, že Duch Svatý je láska, spojující Otce a Syna. Ono to vyplývá už z té pravdy, že „Bůh je láska“, protože láska je vztah mezi dvěma póly: je ten, kdo miluje; ten, kdo je milován; a láska mezi nimi je ten třetí prvek. Nádherný obraz máme v přírodě: pramen je obraz Boha Otce, moře, do něhož se voda vlévá, je obraz Syna, jako příjemce a zároveň opětovatele Otcovy lásky; a řeka, která přenáší vodu z pramene do moře, je Duch Sv. – tj. láska od Otce k Synu; případně oblak, přenášející vodu z moře k prameni (láska od Syna k Otci) je opět Duch Svatý. To je Nejsvětější Trojice, jediný pravý Bůh. – To je ta rovina božská.

K tomuto obrazu byl stvořen člověk jako bytost, také žijící svými vztahy: „proto opustí muž otce i matku, přilne ke své ženě, a ti dva budou jeden.“ (Gen 2, 24) Opět dva póly, spojené láskou v jedno. Lidská rovina. Toto ovšem je možné nejen mezi manžely, ale všude, kde jsou dva nebo tři spojeni v Ježíšově jménu, tzn. jakékoli společenství lidí, mezi nimiž je přítomná vzájemná láska podle Ježíšova vzoru. „milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás.“ (Jan 13,34)

Úchvatné pak je, že podobným způsobem může být propojena i ta rovina božská s tou rovinou lidskou. Už ve Starém zákoně to byl Bůh jako ženich, vyvolený lid jako nevěsta. V Novém zákoně pak je naplněno, co ve Starém zákoně bylo naznačeno. Pán Ježíš jako ženich a církev, složená ze všech národů, potažmo duše každého pokřtěného člověka, jako nevěsta. Je to opět trojice: Bůh jako ten kdo miluje, lidé, jako ti kdo, jsou milováni, a láska mezi těmito dvěma póly, která opět je Duch Svatý, jak ze strany Boží, tak ze strany lidí, protože: „Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha, který nám byl dán.“ (Řím 5, 5) Za každým slovem „milovat, milujte se apod.“ musíme v těchto souvislostech vidět Ducha Sv. Poslyšme: „Jako Otec miloval mne, tak jsem já miloval vás, zůstaňte v mé lásce.“ (Jan 15, 9)

Přímo fascinující pak je, že Otec miluje svět, nás, stejnou láskou, jakou miluje Syna: „neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ Vždyť Otec chce, aby tak, jak je s ním v nebi Syn, abychom tam byli s nimi i my. Verš, který jsme právě slyšeli, představuje střed Janova evangelia a chce nás dovést k vyznání, které formuloval Jan ve ve svém prvním listu takto: „my jsme poznali lásku, kterou má Bůh k nám a uvěřili jsme v ni.“ (1 Jan 4, 16) Proč vlastně Otec posílá Syna?

Dal nám Syna, protože jenom v něm, který miluje tak, jak je sám milován, vidíme, jak žije správné Boží dítě. Ježíš jako Syn žil to, k čemu jsme také my povoláni: abychom žili „synovství“ a z něj vyplývající „bratrství“. On nás miluje tou láskou, jakou má Otec k němu, láskou, která je tu už před založením světa.

„aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul“ – věřit v Ukřižovaného přináší spásu, On je Slovo, které se stalo tělem, aby nám vyprávělo o absolutní Otcově lásce. Proto přijmout jeho, Syna, znamená najít sebe, odmítnout ho, znamená sebe ztratit.

„kdo v něho věří, není souzen“ – přilnout totiž k Ježíši je pravá svatost a spravedlnost. On žije v nás a my v něm. „Zůstaňte ve mně a já zůstanu ve vás.“ (Jan 15,4)

„kdo nevěří, už je odsouzen“ – kdo nevěří v absolutní lásku, nabídnutou naším ukřižovaným Pánem, vylučuje se z lásky a života.

Milí bratři a sestry, znovu připomenu Pánova slova, která jsem zmínil už na začátku: „Blahoslavené oči, které vidí, co vidíte vy! Říkám vám: mnoho proroků a králů toužilo vidět, co vidíte vy, ale neviděli a slyšet, co slyšíte vy, ale neslyšeli.“ (Lk 10,23)

Známe jediného pravého Boha a toho, kterého On poslal, víme, kam směřujeme a jak máme žít, kéž se nám to ve zbývající části našeho života daří stále lépe. Kéž se nám daří neustále růst v lásce k našemu Bohu i k našim bližním. Amen.