5. červen 2017

Milí bratři a sestry,

pouhých 5 veršů 20. kapitoly Janova evangelia nám dnes předkládá naše matka církev k zamyšlení, ale také k uvedení do našeho života. Pokusme se opět vstoupit do hloubky jednotlivých slov, vždyť právě i ve slově se setkáváme s Ježíšem, Bůh k nám mluví. Příběh Ježíšův je přece nad všechny příběhy, a nakonec týká se konkrétně každého z nás.

„Navečer prvního dne v týdnu“ - zatímco nedělní ráno představuje setkání s Ježíšem jako nové stvoření (vzkříšený Ježíš zazářil jako nové Světlo světa, pravé Slunce); večer tohoto dne vzkříšení ho představuje jako nový přechod z Egypta – země otroctví a smrti, do země svobody a pravého života. Ježíš vysvobozuje z moci zla. On je světlo, které svítí i za večerního času, podobně jako ohnivý sloup v noci ozařoval Izraelitům cestu z Egypta a chránil je před válečnými vozy. Ve tmě zůstává jen ten, kdo neotevře oči pro světlo světa, které přichází, aby bylo uprostřed nás.

Vidíme „učedníky, kteří ze strachu před židy měli dveře zavřeny“ – tato scéna se neodehrává venku, v zahradě, kde je Magdalena, ale naopak uvnitř, ve večeřadle, kde Ježíš před tím daroval sebe a nyní chce darovat svého Ducha a své poslání. Učedníci jsou jako sirotci, sami a za zavřenými dveřmi. Po Velkém pátku a Bílé sobotě jsou kořistí nedůvěry a beznaděje, protože ani Magdaleně neuvěřili. Strach lidi rozděluje; strach brání učedníkům, aby se otevřeli ostatním. Strach nebo důvěra dávají do pohybu všechny činnosti, buď je zavírají do smrti, nebo je otvírají životu.

Do této situace „přišel Ježíš“. On se za své bratry nestydí, i když ho opustili, zapřeli a zradili. On si je vyvolil a spojil se s nimi ne proto, že by byli dobří a silní, ale protože jsou malí a slabí, protože ho potřebují. Magdaléně, která ho hledá, se Ježíš dává nalézt. K učedníkům ale přichází ze své iniciativy, přestože ho nehledají. Vzkříšeného Ježíše nezastaví žádná závora. Světlo vstupuje do temnot učedníků.

„Stanul mezi nimi a řekl: Pokoj vám!“ – Ježíš nevchází zabarikádovanými dveřmi, ty pro něj nejsou překážkou, jako jí nebyla zeď smrti, ani hrobový kámen. On sám je dveřmi do života. Stojí vzpřímený, vítěz nad smrtí. Je mezi nimi, uprostřed učedníků – i uprostřed srdce každého člověka; je světlo, které zahání temnoty; láska, která zapuzuje všechen strach. A to se děje ještě dnes, kdy se shromáždění učedníků schází ne ve svém jménu, s naříkáním nad svými trápeními, ale v jeho jménu, při slavení jeho lásky. Jan tu nevypráví o ukázání se Ježíše, který se zviditelní a potom zase zmizí. On vypráví o začátku jeho nové přítomnosti; zatímco před tím byl s námi, nyní si tvoří svůj příbytek v nás. Pokoj, který dává Ježíš, je pokoj lásky, který vítězí nad nenávistí: „Abyste ve mně měli pokoj. Ve světě budete mít soužení. Ale buďte dobré mysli. Já jsem přemohl svět.“(16,33)

„po těch slovech jim ukázal ruce a bok“ – proražené ruce a probodený bok jsou identitou Vzkříšeného: on je Ukřižovaný, který nabídl, daroval, vydal svůj život a znovu ho přijal zpět. Pramenem jeho pokoje jsou jeho rány: přivádějí k jednotě Boží rozptýlené děti (11,52) Jsou to rány, které uzdravují (Iz 53,5) viditelný projev jeho lásky až do krajnosti. Ruce jsou znamením moci: jimi člověk všechno vytváří nebo všechno ničí. V Ježíšových rukou je moc, kterou dal Otec Synovi. Ty ruce, které umývaly a osušovaly nohy, jsou přibité k lásce a službě každému ztracenému. Jsou to ty ruce, z kterých nás nikdo nemůže vyrvat.(10,28) Jsou to totiž ruce Otce: „Já a Otec jedno jsme“.(10,30) Jeho probodený bok pak je ten, z něhož jsme se skrze vodu křtu zrodili a skrze krev Eucharistie žijeme. Do těch, kteří hledí na toho, kterého probodli, se vylévá Duch milosti a útěchy. (Zach 12,10) Odtud vytéká prýštící pramen (4,14), vytrysklý v Jeruzalémě, odtud vytéká řeka živé vody, mohutná řeka, která činí zemi plodnou, uzdravuje hořké vody, a tak oživuje všechno, co je mrtvé. (Ez 47,1-12) „Kdo žízní, ať přijde ke mně a pije, ten, kdo ve mne věří. Jak říká Písmo, potečou proudy vod z jeho nitra.“ (7,37)

„učedníci se zaradovali“ – Radost z Pána je naší silou (Neh 8,10), zahání strach. Radost je vlastní tomu, kdo setrvává v lásce. Jsme-li s Pánem spojeni jako ratolest s vinným kmenem, je jeho radost v nás a naše radost je plná. (15,10.;17,13)

„znovu jim řekl: Pokoj vám!“ – vzkříšený Pán se představuje jako dárce pokoje. Radostný pokoj a pokojná radost, jsou způsoby vlastní přítomnosti Pána, který nás připodobňuje sobě.

„jako Otec poslal mne, tak já posílám vás“ – poslání učedníků je stejné jako poslání Syna: „Dal jsem vám příklad: Jak jsem já udělal vám, tak máte dělat i vy“(13,15) a „Nové přikázání vám dávám ... jako jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte i vy.“ (13,34) Učedníci jsou posláni jako On, aby svědčili o Otcově lásce. Poslání činí vyslance rovné tomu, kdo je vysílá: „Kdo přijímá toho, koho já posílám, přijímá mne.“ (13,20)

„po těch slovech na ně dechl a řekl jim: Přijměte Ducha Svatého.“ – tady vidíme jak je Janovo evangelium plné jakéhosi předjímání a naplnění téže skutečnosti. To, co je dnes darováno, je předzvěstí a semenem toho, co zítra rozkvete a dozraje. Duch Svatý je láska Otcova i láska Synova, on nám ho dává v plnosti. Ale my ho máme natolik, nakolik ho přijmeme; a můžeme ho přijímat stále víc, protože je nekonečný. Ježíš nás žádá, abychom ho přijali. Ono „Přijměte“ je Synova naléhavá prosba, určená naší svobodě, abychom přijali dar, který z nás činí to, co jsme: jeho bratry a syny jeho Otce a našeho Otce, jeho Boha a našeho Boha. Je to ten Duch, kterého svět nemůže přijmout, protože ho nezná. Učedníci ho ale znají, protože u nich přebývá v Ježíši a nyní touží přebývat také v nich. Ježíš nám už odevzdal Ducha Svatého na kříži. Ale to nestačí: každý dar je darem až tehdy, když ho někdo přijme. Jen učedníci, kteří se podřizují jeho lásce, ho přijímají. Když Ježíš přijal svůj křest na kříži, jsme také my pokřtěni v Duchu Svatém. Ponořeni do jeho lásky můžeme milovat tak, jak miloval on nás. Cílem Synova díla je, abychom měli stále účast na jeho lásce k Otci a bratřím.

„komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny“ – tento text mluví o odpuštění, aniž upřesňuje, jak se provádí. Způsoby mohou být různé: křest, svátost smíření, bratrské odpouštění. Ve skutečnosti tím denním chlebem, který činí možný život mezi lidmi, je odpuštění přijímané a darované ne sedmkrát za den, ale sedmasedmdesátkrát.

Milí přátelé, kéž všichni chceme a dokážeme dar Ducha Svatého přijímat, a okoušet jeho ovoce: lásku, radost, pokoj, shovívavost, vlídnost, dobrotu, věrnost, tichost, zdrženlivost. (Gal 5,22) a tak svědčit světu o lásce našeho Otce na nebesích. Amen.