Milí přátelé, vyslechli jsme pašije, které nám slovy očitého svědka, toho, který stál pod křížem, přiblížila onen klíčový bod v dějinách lidstva i světa, kdy sám Bůh, Bůh, který se stal člověkem, skutkem naplnil své slovo: „Nikdo nemá větší lásku, než ten, kdo dává život za své přátele.“ Tato událost je něco jako drahokam o tisíci ploškách, tajemství, ke kterému se celý život můžeme přibližovat, ale nikdy jej nemůžeme plně pochopit. Zkusme se ale společně zahledět alespoň na několik detailů, z nichž je možno vycházet k celku.

Jan, očitý svědek, sledoval Ježíšovo drama už od Getsemanské zahrady. Směl být svědkem Ježíšova nočního zápasu spolu s Petrem a Jakubem – to, co se odehrálo na Kalvárii, bylo vybojováno zde. Tam Ježíš zakoušel nejzazší samotu, celou bídu lidství. Tam byl otřesen blízkostí smrti. Tam ho políbil zrádce, tam ho opustili všichni učedníci. Tam zápasil o každého z nás. Je nepřehlédnutelné, jak svatý Jan slovem „zahrada“ dělá narážku na ráj a prvotní hřích. Chce nám říci, že tu jde znovu o ten příběh. V zahradě dochází ke zradě, ale zahrada je i místem zmrtvýchvstání. Neboť v zahradě Ježíš, nový Adam, cele přitakal Otcově vůli, zcela se s ní ztotožnil a tím obrátil dějiny.

Ježíše se tam zmocnila „hrůza a úzkost“. Říká učedníkům: „Má duše je smutná až k smrti. Zůstaňte zde a bděte!“ Výzva k bdělosti se objevuje s bezprostřední naléhavostí, a i když se vztahuje k právě k této chvíli, předjímá nadcházející dějiny křesťanství. Ospalost učedníků je napříč staletími šancí pro moc zla. Tato ospalost představuje otupění duše, kterou nevzrušuje moc zla ve světě, všechno to bezpráví a utrpení, pustošící Zemi. Je to otupělost, která to vše raději nechce vnímat; aby mohla dál setrvávat v uspokojení z vlastní nasycené existence, uklidňuje se tím, že všechno není tak zlé. Ale tato otupělost duší, tento nedostatek bdělosti jak pro Boží blízkost, tak pro hrozící sílu neblahého, dává ve světě moc zlu. Po této výzvě k bdění se Ježíš trochu vzdálí. Začíná vlastní modlitba na Olivové hoře. Ježíš padá na zem – což je při modlitbě poloha maximální podřízenosti Boží vůli, radikální vydání se mu – v naší bohoslužbě se používá právě na začátku velkopátečních obřadů, a také při svěcení jáhnů, kněží a biskupů.

Pak následuje vlastní modlitba, v níž je přítomno celé drama našeho vykoupení. „Abba, Otče, tobě je všechno možné; odejmi ode mne tento kalich! Avšak ne, co já chci, ale co ty chceš.“ (14,16) V této modlitbě vidíme nejprve otřes tváří v tvář smrti, úděs z propasti nicoty, takže se Ježíš chvěje, ba potí se krví. Právě proto, že je Syn Boží, vidí maximálně zřetelně celou tu špinavou záplavu zla, veškerou moc lži a pýchy, všechnu rafinovanost a hrůznost zla, které na sebe věší masku života a nepřetržitě slouží destrukci bytí, hanobení a ničení života. Právě proto, že je Syn, nejintenzivněji pociťuje hrůzu, všechnu tu špínu a sprostotu, kterou musí pít z jemu určeného „kalicha“: veškerou moc hříchu a smrti. Všechno toto musí do sebe pojmout, aby to v něm bylo zbaveno moci a překonáno. Ježíšův strach je něco mnohem radikálnějšího než strach, který přepadá každého člověka tváří v tvář smrti: je to srážka světla a temnoty, života a smrti vůbec – nejvlastnější drama rozhodování v lidských dějinách. Dění z Olivové hory a následně z Kalvárie můžeme vztahovat zcela osobně i na sebe: i můj hřích byl přítomen v tom strašlivém kalichu.

Dvě části Ježíšovy modlitby se jeví jako kontrast dvojí vůle: je tu „přirozená vůle“ člověka Ježíše, která se vzpírá proti neslýchanosti, destruktivitě dění a chtěla by si vyprosit, aby ho ten kalich minul; a je tu „vůle Syna“, který se cele odevzdává do vůle Otcovy. Bída Ježíšovy lidské duše nutí Ježíše, aby prosil o záchranu od této hodiny. Ale vědomí vlastního poslání, že přišel právě pro tuto hodinu, mu pomáhá vyslovit druhou prosbu – prosbu, ať Bůh oslaví své jméno; právě kříž, přijetí strašlivého, vkročení do potupy ničící vlastní důstojnost, do potupné smrti, se stane oslavením Božího jména. Neboť právě takto bude Bůh zřejmý jako ten, jímž je: Bůh, který v propasti lásky, v sebe-vydání, staví proti veškeré moci zla pravou moc dobra. Ježíš vyslovil obě prosby, ale první, o záchranu se přetavila do druhé, o oslavení Boha uskutečněním jeho vůle – a spor v nitru Ježíšovy lidské existence tak vyústil v jednotu. Nikde jinde v Písmu nenahlížíme tak hluboko do tajemství Ježíšova nitra jako na Olivové hoře.

Kříž sám se stal oslavením Boha, projevení Boží slávy v Synově lásce. Tato sláva sahá nad rámec oné chvíle do celé šíře dějin. Na samém kříži se projevuje – skrytě a přesto pronikavě – Boží sláva, proměna smrti v život. Na kříži se Ježíš stává pramenem života pro sebe i pro všechny. Na kříži je poražena smrt. Ježíšovo vyslyšení se týká lidstva jako celku: jeho poslušnost se stává životem pro všechny.

Když Ježíš zemře, voják mu kopím probodne bok, a vytryskne krev a voda. Církev všech staletí viděla v této symbolické řeči, že z Kristova boku, z Kristova srdce byla darována svátost křtu a svátost Eucharistie (voda a krev). A tedy sama církev se podobně jako Eva z Adamova boku, rodí z boku Kristova, z Kristova srdce, z jeho nekonečné lásky. Kéž si to dokážeme stále intenzivněji uvědomovat při každé mši sv. Amen.