Foto: HS

1. duben 2017

Čtvrtá neděle postní je též označována nedělí radostnou, latinsky Laetare. Jak jsme v neděli slyšeli, připomíná červánky blížících se Velikonoc. Proto i mešní roucho je barvy růžové. Liturgické texty této neděle nám předkládají příběh slepce, který byť nevidí, ale poznává Světlo světa a veřejně to vyzná.

Nedělní homilie Otce Antonína Baslera nám pomůže najít směr, abychom i my, kteří vidíme, netápali v temnotě.

4. neděle postní A – Světlo světa Jan 9,1-41

Milí bratři a sestry,

dnes, spolu s našimi katechumeny, vystupujeme na druhý stupeň na cestě ke křtitelnici a k oltáři s Eucharistií; oni ke křtu, my ostatní k obnově křestního slibu. Zatímco minulou neděli jsme měli před očima Ježíše jako pramen vody živé, nepostradatelné pro skutečný život, dnes se nám představil jako světlo světa - kdo v něho věří, nechodí v temnotách. Opět se musíme zamýšlet nad symboly a dvojznačností slov, vedoucích k poznání, vedoucích od roviny hmotné k rovině duchovní.

Příběh začíná setkáním s člověkem, slepým od narození. Apoštolové přemýšlejí, co hrozného musel on nebo jeho rodiče udělat, že je tak potrestán, ale Ježíš to vidí jinak – „mají se na něm zjevit skutky Boží“. (9,3) Onen slepý od narození je totiž obrazem člověka, lidstva vůbec, v situaci po hříchu. Hřích je temnota, a všichni neseme ono smutné dědictví prvotního hříchu, které ještě násobíme hříchy vlastními. Bůh je přece světlo, slunce je jeho nejvýstižnějším obrazem, a kdo hříchem Boha odmítne, ten se zříká světla, a dobrovolně se zavírá do temnoty. V neosvětlené jeskyni, nebo v noci nevidí nikdo – všichni jsou jakoby slepí. Když ale přijde světlo, někteří zavřou oči a zůstanou ve tmě, zatímco jiní je otevřou a jsou osvíceni – vidí. Život a světlo jsou těsně propojeny: přijít na světlo, znamená narodit se. A konečně - láska dává srdci zvláštní světlo, které umožňuje vidět novýma očima. Světlo je podmínkou všeho, uvádí do existence a poznání, přináší radost, umožňuje milovat. Opakem světla je tma a noc, slepota a klam, smutek a nenávist: smrt. Křesťanská víra je v podstatě „viděním“. To neznamená mít mimořádné nebo podivné vize: jedná se prostě o otevření očí pro skutečnost.

Fyzická nemožnost vidět je u slepce z evangelia vzata jako obraz pro vyjádření duchovní slepoty, kterou trpí ten, kdo neví kde je, odkud přichází, ani kam jde. Tato slepota nám brání vidět pravdu, která osvobozuje. Je to zlo, které počínaje Adamem zasáhlo každého člověka, který už nevidí Boha jako Otce, sebe jako syna a druhého člověka jako bratra.

„Pokud jsem na světě, jsem světlo světa“ říká Ježíš. Je to naplnění Izaiášova proroctví: „Lid, který chodil ve tmě, vidí veliké světlo, obyvatelům temné země vzchází světlo.“ (Iz 9,1) Těmito slovy se Ježíš přestavuje jako Hospodinův služebník, světlo národů, který otvírá oči slepým. Dokud je na světě, zjevuje bratřím Otcovu lásku. Až bude vyvýšen od země, ukřižován, skončí jeho den a začne noc. A my zůstaneme v ohromném úžasu, uvidíme beránka/služebníka, který snímá hříchy světa a přitahuje všechny k sobě. Právě jeho noc bude pro nás pramenem trvalého světla.

Ježíš toho slepce neuzdravuje okamžitě, pomaže mu oči blátem, čímž jakoby fyzicky naznačil jeho neschopnost vidět – a pošle jej k rybníku, aby si umyl oči. Jednal podobně, jako Elizeus, když poslal malomocného Námana, aby se umyl v Jordánu. Nyní záleží na tom slepci, zda řekne na tuto nabídku ano nebo ne; jeho život závisí na jeho svobodném rozhodnutí, zda Ježíše poslechne nebo neposlechne. Víra je svobodná odpověď člověka na osvobozující Boží plán. A slepec poslechl „a když se vrátil, viděl“. Těžko si lze představit překvapení a radost ze světla, zvláště u člověka, který nikdy nic neviděl. Je to ranní úžas Adama, který vidí poprvé stvoření, právě když vyšel z Božích rukou. Viděním, tou úplnou formou poznání je u Jana víra v Ježíše, Syna Božího. Kdo věří v Ježíše, poznává pravdu, která ho osvobozuje. Vnější uzdravení je znamením uzdravení vnitřního. V následujícím rozhovoru se pak slepec, v němž právě zazářilo Boží světlo, střetává s hlasy temnot.

Začínají výslechy bývalého slepce, počínaje „sousedy a známými“, kteří dobře znali jeho dřívější stav. „Jedni tvrdili, je to on. Jiní říkali: Není, ale je mu podobný.“ Ve skutečnosti to on je i není: je to on, ale osvobozený od své slepoty. „Jsem to já“ stvrzuje vidoucí, bývalý slepec. „Jak to, že teď vidíš?“ místo spoluradosti s uzdraveným se výslech mění v proces, vedený s bývalým slepcem, v kterém se on postupně stává svědkem světla. Něco podobného mohou prožívat konvertité, ale nejednou i ti, kteří byli pokřtěni jako malí, a dozrají k živé víře. „Jak to, že jsi jiný než všichni ostatní, jak to, že teď jednáš a smýšlíš jinak, než jsi jednal a smýšlel dřív?“ Bývalý slepec s úžasem znovu vypráví svou zkušenost. Východiskem je onen člověk jménem Ježíš. Jméno Ježíš znamená: Hospodin zachraňuje. Tento slepec to zakusil, když poslechl slovo, kterým mu Ježíš přikázal, aby se umyl v prameni, který se jmenuje „Poslaný“ a symbolizuje samotného Ježíše, poslaného Otcem ke spáse lidí. Ježíš ho tedy poslal k prameni živé vody, kterým je vlastně On sám.

„Kde je ten člověk?“ Ježíš totiž po vykonání svého skutku odchází jinam. Čeká, že ho ten člověk bude svobodně hledat, aby se dověděl kdo on je. „To nevím“ Bývalý slepec ještě neví, kde Ježíš bydlí ani kdo je. Dozví se to díky svým protivníkům. V procesu, který s ním vedou, stále nově se zabývajíce tím, co se stalo, poroste jeho poznání Ježíše. Lidé přivedou bývalého slepce k farizeům. Ukazuje se, že růst víry je podobný jako růst nevíry; jen s tím rozdílem, že jedna zůstane v temnotě svých předsudků, zatímco druhá dojde k tomu, že se těší ze světla pravdy.

Farizeové vycházejí z předsudku, který je pro ně nezpochybnitelný: Ježíš dělá bláto (pracuje) v den sobotní, tím přestupuje Boží zákon, a tedy je hříšník. Když jim chybí argumenty, snaží se popřít skutečnost uzdravení, a když ho nemohou popřít, vnucují váhu své autority, které se člověk dovolává pokaždé, když mu chybí hodnověrnost, a nakonec bývalého slepce vyloučí z komunity. Dějiny jsou stále stejné. Ale tento odpor a potíže jsou pro bývalého slepce něčím, jako jsou porodní bolesti. Rodí se z něj učedník, připravený k setkání a schopný poznat v tom člověku, který ho uzdravil, Pána. Farizeové naopak zůstanou ve tmě a budou prohlášeni za slepé a hříšníky, protože odmítají zřejmost světla.

Nakonec je bývalý slepec vyzván, aby přemýšlel ne už o svém uzdravení, ale o tom, kdo ho uzdravil. „Je to prorok“ tzn. člověk, který mluví a jedná ve jménu Božím. To je první rovina víry. „Ježíš se dověděl, že ho vyhnali.“ Kvůli němu byl potupen a vypuzen z komunity, a proto se mu dostane blahoslavenství vidět Mesiáše, Spasitele. Ježíš ho vyhledá a říká: „Věříš v Syna člověka?“ Nabízí bývalému slepci plné světlo: víru v něj, Syna, život a světlo světa. „a kdo je to, Pane, abych v něho uvěřil“ „Viděls ho, je to ten, kdo s tebou mluví.“ „Věřím, Pane“ a padl před ním na kolena.“

Syn člověka je nový chrám, Boží přebývání mezi námi. Vírou v něho a přilnutím k němu se klaníme Otci v Duchu a pravdě. Víra je vidění Boha v Synu člověka, které mění náš pohled na Boha a na člověka. Člověk je osvícen Bohem, Božím světlem a ukazuje slepotu těch, kdo chtějí zůstat v temnotě. Když přijde světlo, pak ten, kdo otevře oči, bude osvícen; kdo ho odmítne, zůstane v temnotě.

Ježíš je světlo světa, v jeho světle vidíme správně realitu – Boha jako Otce, sebe jako syna, dceru; a bližního jako bratra. Církev se poznává v tom slepci a v jeho pozvolné křestní cestě, která ji osvěcuje a přivádí k vidění a následování pastýře života.

Kéž se tak stane, a stále děje, i v životě každého z nás. Amen.