16. únor 2016

Hora Sinaj, Hora Choréb, Jabel Musa - všechna tato jména patří jedné hoře a to druhé nejvyšší na Sinajském poloostrově. Je vysoká 2285 m. Je to posvátná hora pro všechny tři monoteistické náboženství - židovství, křesťanství a islám. Pod horou Choréb se setkal Mojžíš v hořícím keři s Hospodinem. Odtud odešel do Egypta, aby vyvedl Izraelity  z jejich otroctví. Zde dostal Mojžíš od Hospodina Desatero a také zde pod horou lid obětoval zlatému teleti. Je to znovu Hora Choréb, kde přichází Eliáš, aby se setkal s Hospodinem. I my chceme vystoupit na tuto horu a prožívat jedinečnost okamžiku stejně jako poutníci, kteří zde přicházeli od 6. století.

Na výstup je třeba se posilnit spánkem, nebude dlouhý snad jen 4 hodiny. V podvědomí se ozývá otázka: "Dokážeš tentokrát vystoupit až na vrchol nebo to vzdáš? Budeš raději počítat s vydáním za velblouda?". Je půl  třetí ráno, začíná  nový den. Na  tak brzký čas  je příliš velké rušno. Noc v poušti je velmi chladná a s přibývajícími  hodinami přibývá  i teplo. Je třeba na to pamatovat i při oblékání.  Ještě 10 dolarů do  kapsy  jako  železnou rezervu  na  velblouda.  Ve tři jsme již všichni v autobuse a vyjíždíme do tmavé noci. Měsíc ozařuje štíty hor vysoké více než 2.000 m.

Ve  3:15 hod. opouštíme  autobus  a  začíná  náš výstup. Jsme 13 členná skupina. Za klášterem sv. Kateřiny nás opouští dva účastníci. Rozdělujeme se na  dvě skupiny, naši první  vede malý chlapec asi  8 - 10 let. Měsíc krásně ozařuje naši cestu a my stoupáme. Tam někde nahoře ve tmě se ukrývá náš cíl. Aniž si  to uvědomujeme volíme poměrně rychlé  tempo. Souputnice Blanka si  najímá velblouda  a já začínám silně přemýšlet o  tom samém. Zkusím ještě kousek cesty po svých. Nahoře ve tmě před námi se míhají malá světélka, připomínající svatojánky. To jsou ti, kteří si přivstali a při světle svých baterek stoupají stále výš a výš a nám se zdá, že hora nám roste přímo před očima. U beduínského bufetu se zastavíme, vydýcháváme se a vystupujeme dál.

Načerpali jsme sílu a pokračujeme. Najmutí velblouda se mi zdá zbytečným přepychem. Když to dokázali ostatní, zvládnu to i já. Dvě třetiny cesty je za námi. Procházíme soutěskou, kde "parkuje" snad tisíc velbloudů. Jeden krásnější než druhý. Od bílých až po hnědé. Jsou to nádherná zvířata, jejich majestátní držení hlavy mě svádí k pohlazení. Většina je jich velmi milá a přijímají mé letmé doteky. Poslední část  cesty je nejnamáhavější. Vystupujeme po skalnatých schodech vytesaných do obrovských skalnatých výstupků. Po téměř dvouhodinovém  výstupu jsme dokázali pokořit Jabel Musu.

První paprsky slunce začínají ozařovat západní vrcholky skalnatého pohoří. Italové a Francouzi začínají vítat den krásnými songy. Ať vzpomínám sebevíc, nedokážu si vzpomenout na Magnifikat... Pouze se mi vybavuje První věta Žalmu 19. Nebesa vypravují o Boží slávě, obloha hovoří o díle jeho rukou... Přes hřejivý pocit vítězství nás zdolává zima, fouká zde studený vítr a sluníčko ještě nevyšlo, natož aby hřálo. Navštěvujeme místní bufet a přijímáme pozvání na čaj. Je vynikající, a  nás zaplavuje teplo. Po šesté začíná vycházet sluníčko. Záběry východu umocňuje pouze vrčení kamer a spouští fotoaparátu. Na malé kapličce někdo rozhoupal zvon. Necháváme se unášet krásou zrodu nového dne a současně nedokážu si nevzpomenout na všechny, kteří zůstali doma, zvláště na mamku. Tento nádherný okamžik vyměnila před dvěmi lety za starost o mně, když jsem podlehla slabosti na úpatí hory... 

Mám za to, že okamžik, kdy se objeví slunce na obloze a navíc pohled na nekonečnou poušť ozářenou prvními slunečními paprsky, se dotkne srdce každého a zanechá v něm svou stopu. Poslední pohled  na okolní vrcholy, které slunce začíná ozařovat. Jednotlivé štíty, jakoby měnily svoji barvu pod paprsky světla. To způsobuje  obsah jednotlivých druhů minerálů v horninách. Je třeba se vrátit zpět. Zdá se nám, že sestupujeme jinou cestou. Průvodce nás však ujišťuje, že jiná cesta tudy nevede.

Následuje společná prohlídka kláštera sv. Kateřiny. Je to obdivuhodná stavba ze 6. stol., kde se snad zastavil čas. Jsou tu dva "magnety", které přitahují množství poutníků. Zde se nachází tzv. Hořící keř, ze kterého promlouval k Mojžíšovi samotný Hospodin. Zde ho nabádal, aby se vrátil do Egypta a odtud vyvedl lid Izraele do zaslíbené země. Další pozoruhodností je hrob sv. Kateřiny Alexandrijské. Kateřina je patronkou dívek,  panen, manželek, učitelů, studentů a žáků, teologů a filozofů, univerzit a knihoven, řečníků a mnohých dalších povolání včetně advokátů a notářů. Její náhrobek je velmi prostý, na rozdíl od náhrobku jednoho z opatů zdejšího kláštera.

Tento klášter nebyl nikdy a žádným vladařem ani dobyvatelem vypleněn či zničen. Každý vladař, včetně ruských carů a Napoleona ho zahrnovali poctami a dary. Opouštíme  klášter a v duchu se musíme pousmát nad výrokem jednoho mnicha: "opustil jsem rodné Řecko a přišel až na Sinaj, abych měl pokoj od ženských. A tady na Sinaji - konci světa, se s nimi musím stýkat několikrát za den.“ Obdivujeme zahradu v okolí kláštera. Rostou zde meruňky, olivy, palmy, a další teplomilné rostliny. Veškerou půdu zde museli mniši nanosit na zádech. V okolí roste spousta rostlinek - bylinek, mají silnou aromatickou vůni a působí na nás přímo blahodárně.

Výstup na Horu je tak trochu i symbolem období půstu. Člověk při výstupu vzhůru musí přinést jakousi oběť, námahu a odříkání. To je ovšem nahrazeno pocitem něčeho nezapomenutelného a nádherného, když stanete na vrcholu Hory. Veškeré utrpení, které přinesl výstup je zapomenuto a člověk je naplněn zážitkem, na který se nezapomíná.

Projdeme-li půstem stejně jako je výstup na Horu, potom prožijeme Velikonoce jinak. Prožijeme je v radosti ze Vzkříšení a s nadějí, že to co je pro nás připraveno, předčí vše, co si dokáže lidská bytost představit.

Vydejme se tedy na výstup. Naše víra nám pomůže zdolat všechna pokušení, musíme být pouze věrni svému Bohu a s jeho pomocí přemůžeme všechny nástrahy, které pro nás Pokušitel připravil... Stejně jako jeden ze spolupoutníků, který na otázku jak jste dokázal tak namáhavou cestou vystoupit na Horu ve svých 68 letech a ještě po těžkém infarktu, odpověděl zcela prostě. Bylo to jako bych šel pěšky na Provodov...