8. září 2015

Koncem letošního parného léta nás osud zavál do jižních Čech. Krajina, kterou snad kdysi dobrý voják Švejk procházel hledajíce svou "marškumpačku", je kouzelná a jedinečná. V úmyslu načerpat nových sil a pohody do dalších dnů, míjeli jsme vesnice i města, rybníky i řeky, lesy i pole. Nic z toho nevypadalo neutěšeně či zanedbaně. Vskutku lze po létech od pádu totality říci, že si toho, co nám vlast nabízí, snad vážíme a pečujeme o to. Pochopitelně je za tím spousta lidské práce a nemálo peněz. Náměstí měst i návsi vesnic, včetně památek, rozhodně potěší oko každého návštěvníka. A uprostřed, v centru toho všeho, vždy jak je tradicí, přinejmenším kaplička, mariánský sloup či kostel. Člověk se při pohledu na tu krásu neubrání dojmu, že jsou sakrální stavby klenotem měst a vesnic. Místem, které je pro jejich obyvatele posvátné a nesmírně důležité.

Ovšem konec snění, realita se zdá poněkud jiná. Co zmůže krása opravených katedrál, kaplí či kostelů, když zejí mnohde prázdnotou? Kam se poděli křesťané českých a moravských zemí? V úžasu jsem zíral na skutečnou hrstku věřících, kteří přicházeli tu či onde ke slavení mše svaté. Marně jsem mezi nimi hledal děti či mládež. Zhrozil jsem se, že v zemi, která dala světu v běhu dějin tolik světců a světic, bude snad třeba brzy zřídit misie. Dnes a denně se ozývající proklamace o křesťanských základech naší kultury, víře našich otců, naší křesťanské morálce a zvycích apod., vycházející z úst v podstatě kde koho, jsou tím pádem opravdu jen prázdná slova! Jak je možné v naší zemi mluvit o křesťanství, když chrámy a kostely už na mnoha místech pomalu a jistě osiřely! Ježíš, který se stal kamenem úhelným, jakoby byl opět zavrhnut a v zapomnění. O to podivnější je slyšet nyní, v současném chaotickém světě, slova vyzývající k obraně našich hodnot. Máme však ještě co bránit? Má naše společnost, náš lid, ještě nějaké hodnoty? Mezi hodnoty přece patří nepochybně i dar víry. Ale co s tím, když je tento dar přehlížen, mařen a opouštěn?

     Děj se vůle Páně, nezbývá než odpovědět. V naší důvěře, pokoře a odevzdanosti Bohu je lék na problémy tohoto světa. Vím, že nás v tom Pán nenechá, život v pravdě a víře se nám vyplatí. Já v tom mám jasno a z jeho stezek nesestoupím, byť na nich mnohdy upadám a propadám strachu či zoufalství. Ale je to On, kdo mne vždy zvedne a vede dál. A tak si nedělám starost ani o naši budoucnost. Vím, že Pán sešle na svou žeň tolik ženců, kolik je potřeba a o své ovečky a jejich početnost se vždy postará. Přesto se u něj budu za všechny ty neznalé, zatoulané, hledající a loudající se ovečky vroucně přimlouvat slovy "...dědictví otců zachovej nám Pane..."